Dokonalost na hranici kýče

Varekai je jednou ze dvou inscenací kanadského Cirque du Soleil, které lze v současnosti vidět v Evropě. Show, v níž vystupuje na padesát akrobatů a hudebníků, měla premiéru v roce 2002 v Montrealu a od té doby putuje po celém světě. Tvůrci se ve Varekai snaží propojit několik různorodých námětů. Slovo Varekai pochází z romštiny a znamená „kdekoli“, „kamkoli“. Představení tak má být jakýmsi holdem nomádskému životu a tím i cirkusové tradici, jež je s kočováním bytostně spjata. Vedle toho inscenace čerpá z řecké mytologie a zpracovává příběh o Íkarovi. Poté, co vzlétl příliš vysoko a slunce roztavilo jeho křídla, se Íkaros v pojetí Cirque du Soleil zřítil nikoli do moře, jak praví mýtus, nýbrž do magického lesa, do světa Varekai.

Samotným Cirque du Soleil avizovaný záměr připomenout si tradiční cirkus působí v reprízách uvedených v Berlíně poněkud úsměvně. Zatímco v jiných městech se představení hrála nejednou v cirkusových šapitó, v německé metropoli je Varekai zasazeno do luxusní nablýskané Mercedes-Benz-Arény s kapacitou až 17 000 diváků. Jeviště má tvar cirkusové manéže obklopené diváky. Pouze v zadní části k podiu přiléhá hluboko do zákulisí sahající prostranství, v němž stojí desítky tenkých kmenů stromů. Z tohoto temného hustého lesa se v průběhu představení vynořují akrobaté a v jeho hlubinách je také možno zahlédnout skupinu hudebníků, kteří celý večer doprovázejí živou hudbou. V zadní části hrací plochy se klene až ke stropu arény vizuálně působivé točité schodiště z dřevěných latěk. Ve středu jinak zcela prázdného kruhového podia je v první polovině představení umístěna nenápadná malá trampolína. Tu v druhé půlce nahradí propadlo, jímž akrobaté vchází na scénu či z ní „padají“ ven. Podobně jako řada rekvizit – např. obrovský bílý nafukovací balon, který slouží coby projekční plocha a který se na jevišti objeví jen dvakrát na pár sekund – je vyjma hlavní hrací plochy zbytek scénografie téměř nevyužit.

Varekai začíná pádem Íkara, drobného akrobata v bílém oblečení s blonďatou parukou, jenž se na laně snese do středu jeviště. Tím je navozeno divácké očekávání, že v nadcházejících dvou hodinách bude prostřednictvím cirkusových technik vyprávěno pokračování slavné báje. Nicméně Íkaros, ačkoliv se zpočátku může zdát, že jde o ústřední postavu, se vyjma úvodu a závěru objeví na jevišti pouze sporadicky. Místo toho následuje sled čísel zobrazujících nejrůznější bizarní kreatury, obyvatele světa, v němž se Íkaros ocitl. Postava trosečníka tedy slouží pouze coby záminka dalšího dění a spojení se známým, divácky atraktivním jménem z řecké mytologie je možné vidět i jako marketingový trik.

Akrobaté ve Varekai předvádí pestrou škálu cirkusových disciplín. Od žonglování, ekvilibristiky, po akrobacii na berlích či pozemní akrobacii inspirovanou tradičními gruzínskými tanci. Obdobně jako celé inscenaci i jednotlivým číslům v naprosté většině chybí výraznější pointa či alespoň náznak dějové linky. Jeden z nejpůsobivějších momentů Varekai představuje synchronní vzdušná akrobacie. Středem jeviště proletí polonahý akrobat s černým kloboukem a parukou, a s velkými bizarními bodlinami na hlavě. V čele jeviště se však k úžasu diváků jakoby rozdvojí a každé z dvojčat se letem ve tvaru polokruhu vrací zpět dozadu. Oba se následně ve výškách proplétají a předvádí krkolomné pózy. Lana vždy zamotají do sebe. Pak to vypadá, že po neviditelné spirále vznášejí a opakovaně snášejí k zemi. Akrobaté létají do stran nad hlavami davů diváků. Následně se jeden z nich odváže od lana a nechá se svým dvojčetem vznést až takřka ke stropu haly. Přinejmenším půl minuty visí dolů bez použití rukou i nohou, držíc se za lano a následně za nohu partnera jen zátylkem a hlavou v záklonu. Kombinace akrobatických dovedností se zcela dokonalou, do nejmenších detailů propracovanou synchronizací je ohromující.

Vrcholem večera je závěrečná scéna se dvěma ruskými houpačkami, v níž se na jevišti sejde většina účinkujících. Akrobaté po jednom či po dvojicích metají s obrovskou rychlostí za doprovodu rockové hudby salta. Jeden vždy přistane ve stoje do náruče dvou kolegů, ostatní vletí do velkých pláten napjatých od stropu k zemi, po nichž se sklouznou zpět dolů a ihned nastupují znovu na houpačku. Při pohledu na artisty Cirque du Soleil a to, s jakou lehkostí svá čísla předvádějí, má divák dojem, že vznášet se ve vzduchu, balancovat hlavou vzhůru na metr vysokých úzkých tyčkách, či skákat hromadně salta je jednodušší než obyčejná chůze.

Přesto má divácký zážitek z  Varekai pachuť nenaplněných očekávání. Paradoxně i přes špičkovou akrobacii neskýtá večer mnoho wow-efektů, jež by člověk předpokládal u legendy, jako je Cirque du Soleil. Možná právě proto, že většina diváků sedí několik desítek metrů od podia, vzniká bariéra mezi akrobaty a publikem, která brání divákovi nechat se vtáhnout do dění na jevišti. Všechna čísla jsou ztvárněna tak perfektně, až téměř nelze věřit, že to, na co se díváte, je realita a nikoli animovaný film. Varekai postrádá autentičnost cirkusových představení, během nichž divák vidí, jak akrobatům po čele stéká pot nebo jak se jim třeba při balancování chvějí ruce. Ačkoli za inscenací stojí patnáctičlenný tým tvůrců, show chybí cirkusová hravost a poetičnost. Autoři se snažili oživit inscenaci krátkými výstupy, jež karikují například kouzelnická čísla v tradičních cirkusech. Až na pár výjimek se ovšem většinou jedná o víceméně prvoplánové vtipy. Ty jen podporují dojem, že Varekai je jen lehce stravitelným komerčním spektáklem.

Největší dávkou fantasie oplývají zářivé, pestrobarevné kostýmy japonské designérky Eiko Ishioka. Většina akrobatů vystřídá několik upnutých celotělových unisex overalů. Řada z nich má na sobě všelijaké bizarní výběžky, nebo bodliny. Postavy tak připomínají obrovské mořské rostliny či kreslené filmové postavičky. Nelze se ubránit dojmu, že jedním z hlavních efektů kostýmů je, že uchvacují tím, jak nákladné musely být. Na stranu druhou až na speciálně upravenou látku, po níž se akrobaté mohou klouzat, Varekai jinak nic dalšího výtvarně působivého či nového nenabízí. Představení je obtížné nějak zařadit. Hranice mezi uměním a kýčem je v případě Varekai tenká. Inscenace se odlišuje od jiných, méně komerčních novocirkusových inscenací, zároveň ale využívá relativně jednoduchých výrazových prostředků ve srovnání s tím, co by člověk při pohledu na cenu vstupenky a od příslibu megalomanské show očekával.

Aneta Pavlíčková

Psáno z berlínského představení 8. 10. 2015.

 

Koncept a režie: Dominic Champagne, režie: Andrew Watson, scénografie: Stéphane Roy, kostýmy: Eiko Ishioka, hudba: Violaine Corradi, choreografie: Michael Montanaro a Bill Shannon, technická režie: Jaque Paquin, světelný designe: Nol van Genuchten, zvukový designe: François Bergeron, projekce: Francis Laporte, choreografie klaunských čísel: Cahal McCrystal, akrobatická choreografie: André Simard, make-up: Nathalie Gagné.

foto: Cirque du Soleil

 

Publikováno: 31.10.2015