Rodinný výlet na Jatka78

Dvacet umělců na jediné scéně, pouze třináct uvedení představení, magický prostor Jatek78 a navíc novocirkusový pojem Cirk La Putyka. Inscenace Family zmiňovaného souboru se stala legendární, ještě než ji kdokoli viděl. První část z připravované trilogie se, jak už název vyzrazuje, zaobírá rodinou. Rostislav Novák se rozhodl pro spojení důvěrného tématu s provedením ve velkém stylu. A finální vyznění: jako když se svěříte do hlásné trouby, ze které vyjde mohutná ozvěna, ale slova splynou.

Režisér Rostislav Novák přizval ke spolupráci ty, kteří souborem v minulých letech prošli. Mnozí z nich pak na nabídku účastnit se tohoto projektu kývli. Na scéně se tak objevují umělci, již pojí k Cirku La Putyka určité vazby, vztahy a vzpomínky. To znamená, že i oni jsou určitou formou rodiny. Kromě této symbolické rodiny se však na jevišti objevuje i ta doslovná, mezi protagonisty jsou totiž skuteční příbuzní režiséra.

Téma rodiny se režisér pokouší na scéně zpodobnit prostřednictvím různých symbolů. Jejich přítomnost ale působí na scéně násilně, jako urputná snaha neustále připomínat, o čem se hraje. To pocítíme zvláště v nejvíce „divadelních“ momentech inscenace, ke kterým patří krátké dialogy postav v typických rodinných situacích; otec předává rady synovi, osamělí rodiče se marně snaží zabránit rozpadu rodiny, otec s matkou se bojí o svou mladou dceru. Mluvené slovo narušovalo celkový spád představení, doslova jej brzdilo a to z velké části i z toho důvodu, že projev některých z herců působil v porovnání s cirkusovou částí nevýrazně. Tyto krátké a ploché výstupy, které se objevovaly nečekaně, se ztrácely v záplavě kolektivních tanečně-akrobatických choreografií.

Určitou nesourodost bylo možné vnímat i při scénách, kdy se zapojoval celý soubor. V některých číslech se pozornost diváka musela tříštit do takové míry, že se sice mohl soustředit na pohyb některých z akrobatů, ale ztrácel tím spojení se scénou jako s celkem. Skvělá akrobatická čísla byla schována v chumlu dalších. V těchto hromadných scénách bylo málokdy čitelné nějaké konkrétní sdělení. Čísla fungovala možná jako samostatné jednotky, nikoli ve vzájemném propojení. V jednu chvíli se tedy rozvíjelo více motivů, které nebylo možné zasadit do jednotného celku. Působivá byla paradoxně čísla, jichž se většina souboru neúčastnila a pozorovala je z okraje scény. Sledováni byli tímto způsobem například dívka beze jména a chlapec, kterého oslovovali jménem Flo. Dívka toužebně žádala o pozornost a lásku svého protějšku, zatímco ten ji chladně odmítal. Obdobně působivá byla část, v níž se muž loučil se svou mrtvou milou. Společné akrobatické číslo čerpalo sílu zejména z obdivuhodné schopnosti ženské interpretky pracovat se svým tělem. Pohyby byly natolik propracované a přirozené, že byl dojem hadrové panenky, či spíše mrtvé nevěsty, dokonale naplněn. Každý pohyb artistky končil zhroucením těla, které se partner snažil marně přivést k životu. Jeho silové pohyby byly naprostým opakem cíleně mrtvolných gest jeho partnerky, čímž byl efekt jakési neživosti ještě podtržen.

V těchto výrazných a zároveň časově a prostorově omezených číslech se nejvíce nabízela otázka, proč je koncept vycházející ze střípků rodinné intimity ponechán na velkém jevišti za doprovodu velkého souboru, místo, aby autor projektu jeho důvěrnosti využil v komornějším podání, kde by se možná i lépe dařilo udržet jej jako celek a méně jej drobit. Střídání čísel, v nichž byla scéna pokryta artisty a doplněna živou hudbou, s malými čísly divadelními a artistickými, působilo jak koláž vzpomínek v pohybu, které se rozbíhají a nedaří se je udržet.

Neopomenutelnou součástí inscenace byla živá hudba, na níž se podílela VeronikaLinhartová, Andrej Rády a Jan Balcar. Hala Jatek78 dávala hudební složce vyniknout, hudebníci se přizpůsobovali intenzitě jednotlivým číslům, a tím, že se pohybovali po scéně, se stávali jejich součástí. Hudební doprovod byl uhrančivý. Jedním z intenzivních hudebních zážitků bylo číslo doprovázené lidovou písní, v němž se soubor rozdělil na odevzdaně čekající ženy a statečně bojující muže.

Scénografický koncept byl minimalistický. Jeho autor Hynek Dřízhal se vyhnul okázalé dekoraci, a téměř prázdná hala tak působila na diváky ve spojení s cirkusem sama o sobě. Prostorem bylo manipulováno spíše pomocí světel. Dominantou a centrem dění byl stůl, příznačný symbol rodinné soudržnosti. Masivní stůl, u nějž se na začátku setkávala celá rodina, se postupně v jednotlivých číslech zmenšoval, stejně jako se zmenšovala pospolitost rodiny a její význam jako takový. U malého stolu se nakonec choulili dva staří opuštění rodičové, kteří byli v závěru přesídleni na samotu, každý do svého malého domečku – ty byly skutečně fyzicky ztvárněny malými papírovými domky – kde mohl stárnoucí pár rodinu vnímat už jen skrze čtení pohlednic z dovolené, k svátku, k narozeninám…

Skvělé výkony akrobatů, fascinující hudební doprovod, a přesto nebyla inscenace přesvědčivá. Možná proto, že bylo představení roztříštěno do ne zcela soudržných samostatných scénických celků, které se nepodařilo udržet pohromadě. Příliš často byl divák zastaven a znovu vtahován.

Šárka Mattová

 

Koncepce a režie: Rostislav Novák mladší, choreografie: Thomas Steyaert, scénografie: Hynek Dřízhal, kostýmy a make-up: Kristina Záveská, projekce: Jakub Jelen, technický ředitel: Mathieu Grégoire, hudba: Jan Balcar, Andrej Rády, Veronika Linhartová, účinkují: Jan Balcar, Šárka Bočková, Michal Boltnar, Vojtěch Fülep, Zuzana Havrlantová, Veronika Linhartová, Jiří Kohout, Daniel Komarov, Josa Kölbel, Ethan Law, Coline Mazurek, Matyáš Novák, Rostislav Novák ml., Rostislav Novák st., Anna Nováková, Andrej Rády, Bellina Sörensson, Valentin Verdure, Alexandr Volný, Jiří Weissmann, Florian Zumkehr, Beatriz Pantojo

psáno z reprízy 20. 10. 2015

 

Článek vznikl v rámci edukačního projektu CIRQUEONU: Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro mladé a začínající publicisty.

foto: Cirk La Putyka

 

Publikováno: 4.11.2015