Circlusion – reportáž z Řecka a jeho hranic

1. Melenikou Street blues

Před třemi týdny jsme se vrátili z Řecka a já teprve teď usedám k sešitu, hlava tepe tak nanejvýš útržky vzpomínek a za oknem se choulí Praha do teplého listopadového večera, který mi možná chce připomenout vlahé noci v Thessaloniki, prolévané kalíšky tsipoura, ale spíš dokazuje, že fantasmagorie Ala Gorea mají něco do sebe a globální oteplování vzalo Českou republiku šturmem.

A přesto něco zůstává. Bliká to v mozkových synapsích jako řady světel pod křídly klesající Cesny (vlastně teď už ATR 72), která krouží nad noční Prahou vstříc betonové náruči ruzyňského letiště. Pár útržků v paměti, které už, předpokládám, nikdy nevymizí:

Město, stlačené mezi horou a mořem. Ulice, v nichž se odehrává něco, co by jen kovaný optimista nazval dopravní situací, ve skutečnosti je to spíš ADHD na čtyřech kolech. Pohled z okna hostelu na park s jizvami antických ruin. Jurodivý fousáč Götz, divoce rozkládající rukama na verandě taverny: „Přeci nejde začít větu slovy: Já nejsem rasista, ale…!“. Radoula mi bez varování vyskočí na ramena a pak, lehká jako zbloudilá vločka, se dostane zpět na podlahu způsobem, při němž by si průměrný člověk třikrát zlomil vaz.

A pak, střih: Uprchlický camp na hranicích s Makedonií. Divné počasí a kolem dokola úbočí hor, z nichž Alexandr Veliký kdysi vyvedl nejlepší armádu své doby, před jejímiž píkami se sklonila Perská říše i hordy indických mogulů. Houfy lidí v prošívaných bundách – v tu chvíli je na slunci přes dvacet stupňů Celsia, co chtějí proboha dělat dál na severu, až přijde zima? Krabice se zásobami a oblečením pro uprchlíky, stohy, stohy krabic a další jsou přiváženy a překládány do toho otlučeného drážního domku sto metrů od „čáry“… a my třídíme oblečení, teplé – v pořádku, co je tohle?, ne, v tom by nevydrželi, a tohle, kdo to sem kruci dal, vždyť je to pro muslimy a tohle tričko vypadá jako z pozůstalosti studia pole-dance… A slzy, deroucí se do očí, když máme s Bárou předvést na závěrečné show své akrobatické duo – ona slepá a já ji vedu mezi ostatními, mezi stíny postav, ploužícími se bez cíle nepřátelským územím, v něž se proměnil betonový koridor jeviště WE-centra předposlední den našeho pobytu. Šest set nebo sedm set lidí namačkaných v prostoru pro cca 200 diváků a výbuch potlesku s posledním hasnoucím štychem.

A později večer… Hostinský s vizáží kapitána Michalise se ušklíbne a zapíše objednávku, smažené plody moře a pivo Fix. Dnes naposled, zítra už večeříme v Praze.

Ty obrázky se na sebe šklebí z protilehlých zákoutí mozku, popichují mě svým jasem a zastřeným kontrastem: Zkus nás složit, propojit, vystavět z nás příběh… A já si najednou nepřipadám ani jako Kisch, ani jako Hemingway, to bych si nakonec ani nedovolil, ale nejsem ani jejich nástupce, jsem jen chlapík, který zažil něco těžko popsatelného a teď to musí popsat.

Všichni olympští bohové stůjte při mně!

2. Hledání a nacházení

Stephen King kdysi řekl: Když chceš vyprávět příběh, vezmi ta nejjednodušší slova, slož z nich ty nejjednodušší věty a prostě popiš, co se stalo.

Žádné umění, žádné přesahy, k adjektivům se chovej stejně jako Freddy Krueger ke středoškolákům…

Tak dobře:

Sobota, poslední vystoupení v Praze a pak už je ráno, pěkně v polospánku vzhůru do Ruzyně a pak vrtulovou Cesnou, řečeno se Švejkem, na Bělehrad! Všechno šlape, jak má. Přesedáme do Airbusu a za hodinu a něco kroužíme nad Soluní. Kolem města je spousta zašpičatělých válcovitých budov, připomínajících cirkusová šapitó. No vida!

Autobus nás veze přes město, vysedáme u místní pobočky YMCA, teď už zbývá jen najít hostel RentRooms Thessaloniki a první část dobrodružství si můžeme odškrtnout. Jenže ouha! Už na předešlém workshopu v Budapešti jsme měli problém s touhle částí akce – tehdy jsme asi ¾ hodiny hledali taxík u nádraží. Hostel hledáme asi hodinu a půl.

Je to trochu rasta-ubytování, na zdech portréty Boba Marleyho, Che Guevary a Malcolma X, pokoj nemá číslo, ale jmenuje se Indie, je v něm osm postelí, dva záchody a jedna sprcha… Nicméně ty záchody jsou až za sprchou, takže pokud se ráno někdo koupe, může se vám chtít, jak chce, ale neulevíte si.

Ale je to milé, čisté ubytování, nádherný výhled z balkónu, a my jsme spokojení a šťastní, jak se vše daří. Inu, Češi, nám stačí málo. Ještě tak pivo kdyby bylo… No, byly to venkoncem čtyři půllitry a jedna procházka po nočním nábřeží a my se už trošku unavení chystali v naší Indii zalehnout na matrace, ale osud chtěl jinak.

„Vy jste ti cirkusáci z Čech?“ otázala se velmi milá slečna ve vrátnici. „V taverně přes náměstí na vás čekají vaši kolegové. Počkejte, zavolám Marianthe…“ A hned loví mobil.

Nakonec z toho byla další dvě piva a druhá večeře. A Marton, maďarský žonglér s vizáží mladého Nicka Cavea, se kterým se známe už z Budapešti. Tentokrát má s sebou kamarádku Dori, ta dělá acro-yogu. A jsou tam i ostatní, namačkaní u stolečku před tavernou, kolem vlahý středomořský večer a desítky brebentících studentů z blízkého uni-campusu.

Je tu Marianthe, hlavní organizátorka a lektorka, za jejímiž brýlemi a trošku úsečným pohledem tušíme nezničitelnou energii klauna.

Götz, vousatý a vlasatý divous, který má na všechno pádnou odpověď a jasný názor.

Je tu Nila, Belgičanka, totálně sluníčková bytost se všemi klady i zápory, které z toho plynou.

Capricios, ten je sice místní, ale vypadá jako velvyslanec nějaké mimozemské rasy, zdobící si obličej kovovými trofejemi – dnes na něm má dvoje brýle, piercingů a náušnic jsem se nedopočítal.

Pak Rada, rázná Australanka, aerialistka, o které bych v životě neřekl, že je stejně stará jako já. V hostelu má schovaný přenosný dýdžejský pult. Já tam mám prášky na klouby a dubovou kůru. Ach jo…

A jsou tu i další, ale po šesti pivech mám co dělat, abych si zapamatoval Báru, sebe a cestu do Indie.

Je jedna hodina v noci, dnes to všechno začne. Nad Thessaloniki se chvěje noční vzduch, mraky zakryly měsíc.

Usínám. A spí se mi krásně.

3. Intermezzo

V každém příběhu se objeví okamžik, kdy se spisovatel dostává tak trochu na tenký led. Jak tohle popsat? A můžu to vůbec napsat? Není to už přes čáru? A kdo vůbec jsem, abych soudil…

I mě fascinuje, co všechno se dnes může objevit v novinách a na internetu. Kolik vět se tam volně prostituuje bez toho, aby začínaly slovy „podle mého názoru“.

Tak tedy – podle mého názoru – jsme prožili následující…

4. Když se řekne Řek

Postavíme-li vedle sebe českého a řeckého cirkusáka, nenajdeme mnoho rozdílů. Ale ono to platí asi i obecně, nejen pro artisty, žongléry, chůdce a další existence od kulaté práce. Čech a Řek jsou prakticky k nerozeznání.

Ovšem strávíte-li ve společnosti řeckých cirkusáků týden, potažmo účastníte-li se jimi vedeného týdenního workshopu, začnete mít cca třetí den pocit, že už nejste na seriózní akci Educircationu, ale na jakési zběsilé kombinaci Woodstocku, jízdy na horské dráze bez zapnutých bezpečnostních pásů a návštěvy ostrova splněných přání, permanentně ohrožovaného tsunami. A že vás to zatraceně baví.

Spousta věcí a akcí přitom vypadá na první pohled docela normálně a, popravdě řečeno, ani já bych nepoznal, že za rohem číhá zmatek a anarchie. Navíc olympští bohové mají podle všeho poněkud zvláštní smysl pro humor a vidí-li ze svých oblačných trůnů, jak se jimi spravovaný národ, respektive jeho cirkusová část, řítí do nějakého průšvihu, ani náhodou nezasáhnou a nezachrání ty dobré lidi před krutým osudem. Naopak, ještě jim na just něco přidají. A od Bílé věže je pak slyšet ozvěna jejich potměšilého smíchu.

Několik příkladů:

O výborně řešené pozici záchod-koupelna v hostelu jsem se již rozepsal výše. Výsledkem byl fakt, že spousta lidí měla problém stihnout začátek kurzů. Ten byl mimochodem také typicky řecký, deset hodin dopoledne. Ale chraň pánbůh, abych si na tohle stěžoval. Desátá je pro mě, a hlavně pro Báru, naprosto legitimní čas. Jenže! Poté, co s jazykem na vestě přiběhnete do WE-centra, kde se kurzy konají, zjistíte, že je tam v 10:00 přítomná asi třetina účastníků a třetina lektorů (tj. šest a jeden). Celá akce tudíž začíná až v 10:30 a vy máte aspoň možnost prohlédnout si prostory multicentra. A WE je opravdu parádní záležitost. Je multifunkční, skoro jako by ho navrhoval MacGyver. Uprostřed uživatelsky příjemný bar, který garantuje totální nízkoprahovost. Vlevo pódium a před ním ještě něco jako divadelní amok, který se může mávnutím hůlky proměnit v tréninkový prostor … no, v podstatě všeho, od vzdušné akrobacie, přes tanec, jógu, break-dance, až po šílenosti typu in-line brusle či horská kola. Vpravo prodejna lyžařského vybavení, horolezecká stěna a před ní UMĚLÝ LYŽAŘSKÝ SVAH! A ten pokud uvidíte, je vám už všechno ostatní jedno. Pohled na bílý koberec, rolující v nekonečné smyčce směrem vzhůru, a místní omladinu, pilující na něm pluh a kristiánky, vás totálně ohromí a vykouzlí vám na tváři výraz božího prosťáčka. Ano, není to možné, ale je to fascinující.

Jen je tam s postupujícím týdnem a zhoršujícím se počasím přeci jen větší a větší zima…

„Máte tu topení?“ ptá se Bára místních. Při pohledu na poměrně tenké zdi si nedovede představit provoz centra kupříkladu v lednu. Už teď si bere dvoje ponožky. „My máme v Praze Cirqueon a ten je dost obtížné vytopit – a zdaleka to není taková skořápka jako WE.“

„No, my jsme to postavili teprve letos, takže vlastně nevíme… Uvidíme, jak to půjde.“

Neskutečně, neskutečně řecké!

Ale začínám si zvolna zvykat. Ten zaprděný Čecháček, nimrající se v minulosti a obávající se budoucnosti, ze mě zvolna opadává, jako hliněná krusta. Žijeme teď! Carpe diem!

Navíc už udeřila půl jedenáctá a začíná workshop. Dopolední běh vede Gouliaberi Rodoula, milá, introvertní, ale neskutečně šikovná tanečnice a performerka, trošku podobná Cecille z Farmy v jeskyni. Začíná se zvolna, dýchání, pohyby, zvuky, všechno pomalé a jako by opatrné, po každé dílčí části následuje zpětná vazba. Druhá evaluace v pořadí je však náhle brutálně přerušená.

Přijeli Španělé!

Všichni Řekové se zvednou a běží je bouřlivě přivítat, čímž se celá dopolední koncepce ocitá v troskách. Ale všechno je přece v pořádku, organizátoři dokonce vyhlašují přestávku, vždyť Luis a spol. tu byli i loni a všichni místní – Stela, Capri, Vasilis a další – je znají, je třeba se zobjímat a zlíbat…

My nikoho ze Španělů neznáme – později je poznáme a je to úžasná zkušenost, jako ostatně všechno v tomhle týdnu – a tak se trošku zmateně rozhlížíme kolem a neodvažujeme se zeptat, bude-li kurz ještě dopoledne pokračovat…

Později to probíráme s Götzem, to už je večer, pivo Fix má tu správnou teplotu a počínající noc bobtná myšlenkami.

„Já trpím,“ říká vousatý žonglér. „Jako Němec v těchhle situacích trpím. Vím, že bych neměl, ale… prostě mi přijde, že jednotlivé národy mají někde geneticky predisponovanou reakci na podobné situace.“

„Třeba,“ pokračuje po chvíli, „vezmi si ten zmatek tady kolem. Všichni si ho užíváme, svým způsobem, ale já, jakožto Němec, bych to nejradši řešil. Organizoval. Naproti tomu Španělé v podobné situaci zásadně tančí. Řekové diskutují…“

„…a bohužel většinou v řečtině,“ doplní Bára.

„Ano, správně… A Britové a Australané si to dojdou zapsat na počítač.“

„Zatímco Maďaři vše pozorují a Češi přemýšlejí, ke komu se přidat…“

Ne, rozhodně jsme netrpěli zjednodušujícím pohledem na svět.

Ono to ani nešlo, brát cokoliv jednoduše, všechno se nám nějak měnilo a bobtnalo pod rukama. Kupříkladu řecká „metoda vyměkčování“ fungovala dokonale – jestliže v pondělí začínal dopolední blok v 10:30, ve čtvrtek už to bylo kolem 11:15, přičemž v pátek ráno hrozila veřejná generálka závěrečné show, po níž byl prostor WE-centra rezervován pro dětskou narozeninovou párty, takže zkoušet na večerní premiéru se tam už nedalo…

Často jsem přemýšlel, čím je tenhle úžasný zmatek způsoben.

S Bárou jsme se nakonec shodli, že příčin je více – jak překvapivé! – ale jen jedna je tak říkaje kardinální. Řekové jsou totiž NEUVĚŘITELNĚ hodní, milí, kamarádští a kolegiální. Když Alexandrovy falangy bojovaly s Peršany na gaugamelské pláni, museli se makedonští vojáci také spolehnout na své bratry ve zbrani, tady a teď, a to stoprocentně, závisel na tom jejich život. A to jako by se odráželo i v nátuře jejich potomků na začátku třetího tisíciletí: Udělám pro tebe to nejlepší! A udělám to hned! A nám, středoevropanům, nezbývá, než dodat: I kdyby to mělo v budoucnosti způsobit zkázu lidstva.

Bylo to znát třeba i na takových drobnostech, jako je oběd. Ten byl opulentní: polévka, předkrm, hlavní jídlo, salát, dezert, nápoj dle výběru, vše v obrovských porcích. Že takové množství jídla v žaludku pořádně umrtví odpolední program, je nabíledni. Ale co?! Zde je to nejlepší. Pro vás! Berte si a užívejte…

Někdy to bylo už trochu přes čáru. Ve středu, tuším, jsme pozváni na tradiční řeckou večeři do jedné hospůdky v centru, za Aristotelovým náměstím. Večeře byla úžasná (radši nebudu popisovat přípravy, odjezd a časový skluz z toho vyplývající, to by bylo příliš surrealistické i na tenhle referát). Tak tedy – úžasná večeře, a to nemluvím jen o jídle a pití, ale i atmosféra, duch místa a jakési zvláštní vědomí pospolitosti a přátelství, to všechno nádherně rezonovalo. Asi v jednu hodinu v noci Bára nesměle nadhodila, že už je unavená a že by ráda šla do hostelu. Marianthe prohlásila, že to určitě ne, ať ještě chvíli počká: Za pár minut se stejně všichni zvedneme a pak nás řidiči po Soluni rozvezou auty. Opatrně jsem namítl, že řidička, která nás přivezla, má v sobě už cca třetí pivo a navíc asi před hodinou odešla spát.

„No, hele, zůstaňte ještě chvíli, nějak to vyřešíme. Pěšky rozhodně nepůjdete,“ uzavřela Marianthe debatu.

Asi tušíte, jak to dopadlo.

Ano, šli jsme do hostelu pěšky, akorát až kolem třetí ráno, místo v jednu, a ano, šok organizátorů nad tím, že se nám „nedostává aut“, byl nelíčený.

Naštěstí mají Soluňané výborný zvyk: Kdykoliv se servíruje alkohol, objeví se na stole i mnohonásobné množství vody – a pokud ji poctivě pijete, jsou posttraumatická rána poměrně příjemná, ať už se do postele dostanete sebepozději.

Luis ze Španělska bohužel takové štěstí neměl a ve čtvrtek, den generálních zkoušek, rozhodně netančil. I když, možná ve snu…?

Což ovšem nikomu nevadilo. Tou dobou jsme se již všichni poctivě přešaltovali do středomořského módu. Na tréninky se tudíž dostavuje čím dál tím více mimin a batolat, jejich rodičové z řad kurzistů i lektorů je odbíhají kojit, popřípadě se s nimi během zkoušek a diskusí nad scénářem závěrečné show hádají poměrně hlasitou řečtinou. Objevují se také manželé, spousta příbuzných a dokonce i úplně cizí lidé, kteří šli zřejmě náhodou kolem, dírou v plotě uviděli Luise (mezitím se stihl probudit) a musejí se s ním po roce přivítat.

V této situaci se Götz, s nímž jsme v jednom přípravném týmu, pokouší vytvořit začátek show pomocí „creation of meta-level“, čímž se dojem absurdity ještě prohlubuje.

Jenže! Tak jako orientální tkalci koberců vplétali do svých výrobků jednu drobnou chybu, aby o to více vynikla krása a dokonalost celku, tak i Řekové občas zapomenou na svůj donkichotský boj s organizovaností a logikou světa a začnou se chovat velice zodpovědně a cílevědomě.

Prvním z těchto zvláštních okamžiků byla návštěva uprchlického tábora v Eidomeni. Přiznám se, že se mi tam moc nechtělo. Přestože jsme tam měli bavit děti běženců žonglováním a akrobacií a ti, kdo nechtěli, mohli aspoň jít třídit oblečení do blízkého skladu, pořád jsem si cestou tam připadal jako voyeur, „catastrophe tourist“, jak to správně pojmenoval Marton. Navíc člověk, dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu válcovaný českou mediální propagandou, která v každém uprchlíkovi vidí džihádistu s kalachem, výlevy na Facebooku (překvapivě i poměrně dobrých známých a kamarádů), kde se pod hlavičkami skupin typu „Chlapi, pojďme do nich!“ pere hodně nahnědlé, xenofobní prádélko, a nakonec i výroky našeho pana prezidenta na téma uprchlická krize, které mu sice zajistí pětašedesátiprocentní podporu nic-než-národa, ale to je tak všechno, tedy člověk, kterému se tohle všechno dennodenně prohání hlavou a který si ještě ani neudělal vlastní ucelený názor, bude přeci jen trochu zmasírován a nebude mít k návštěvě refugee-campu tak bezvýhradně vstřícný vztah, jako třeba taková sluníčková Nila, která se doslova třásla na to, až bude moci začít konat dobro. Přiznávám: Byl jsem chladný, byl jsem odtažitý a co víc, netušil jsem, jestli to emocionálně zvládnu. Zatím co v autokaru všichni nadšeně tleskali při jakékoliv nové telefonické zprávě z tábora – „blíží se skupina pěti set běženců“, „záchody jsou v hrozném stavu, potřebu vykonávejte v okolí tábora“, „dovnitř si neberte pasy, ale dávejte pozor, ať se neoddělíte od naší skupiny, mohli by si vás tam nechat…“ – já jsem si přál, aby se stalo něco typicky řeckého: Abychom píchli, nebo zjistili, že omylem jedeme na jih a nikdo si toho nevšiml.

A pak jsme najednou byli v táboře – a po počátečním šoku už nic nebylo jako dřív. Díky za tu zkušenost…

Co se změnilo v mé hlavě, to je asi příliš složité a asi by to málokoho zajímalo. Myslím tedy málokterého čtenáře na těchto stránkách. Jsou určitě lidé, kteří by si o tom se mnou rádi popovídali, a tomu se nebráním.

Důležité však je, že se toho spousta od návštěvy Eidomeni změnila i na workshopu samotném. Ne, nebojte se, žádné mávnutí kouzelným proutkem se nekonalo, zmatek přetrvával v jednotlivostech i větších celcích, za tím vším však bylo cítit jakési souznění, jako bychom najednou věděli, o čem máme hrát, a to, že není jisté, jestli vůbec budeme hrát, nám náhle připadalo vedlejší.

A představte si – hráli jsme!

Hráli jsme bez ohledu na to, jaký je náš vztah k migraci, k Evropské unii, k politice Západu, k politice Východu, k politice obecně, hráli jsme dokonce i navzdory tomu, že jsme jen lidé – a lidé se jak známo shodnou jen na máločem. Na pódiu tak vedle sebe stanuli militantní vegetariáni, opalující jednu cigaretu od druhé, vedle nekuřáků, kteří rádi obědvají u McDonalda. Lidé, kteří se šest dní snažili ostatní přesvědčit, že jedinou cestou ke světlé budoucnosti je všeobjímající láska ke všem lidem bez rozdílu, a sedmý den pronesou větu: „Nenávidím politiky“ a lidé, kterým se z podobného pokrytectví zvedá kufr. Ale tušili jsme, že pořád existují emoce a témata, která někde uvnitř nás rezonují, ať už v lebce, nebo v srdci: ztráta, osamělost, strach, zoufalství, ale také naděje, přátelství, pospolitost… Tak o tom jsme hráli.

A nebojte se, nenašli jsme přitom univerzální lék na všechny bolesti světa… Ono obecně myslet si, že jsme našli lék na všechny bolesti světa, není možná úplně košer. Možná je to i kapánek nebezpečné – tedy, podle mého názoru…

Někde v tom zvláštním mumraji pocitů se ale objevila hodně zázračná medicína, která způsobila, že Marianthe, Ioanna a Rodoula poskládaly naše nápady do velmi působivého scénáře a všechno velmi rychle a přehledně zrežírovaly, bez ohledu na spící Španěly, tweetující Angličany, pobíhající Řeky a švejkující Čechy.

Hráli jsme, nad Thessaloniki zářil obrovský měsíc, moře šumělo a děti z předních řad nám volně přetékaly na jeviště, protože toho večera dorazilo do WE-centra asi pětkrát více lidí, než původně mělo.

Takový zážitek už stojí za to.

To už člověk moc rád zapomene i na takové drobnosti, jakou byl fakt, že jsme cestou na letiště netrefili správnou zastávku autobusu a pak v dopravně paralyzovaném centru Soluně horko těžko sháněli taxík.

5. Žij blaze, Thessaloniki

Takže co dodat?

Götz jednou prohlásil, že ho hrozně štvou evaluace typu: Program byl super. Jídlo bylo výborné. Ubytování bylo skvělé. Lektoři byli jedineční.

Jenže teď, tváří v tvář závěru, nějak netuším, co napsat jiného.

Takže…?

Žij blaze, Thessaloniki, ty pražská kavárno vymknutá z kloubů, s nápisy „REFUGEES WELCOME, FUCK OFF NAZIS“, nasprejovanými na zdech domů a podstavcích soch. Žijte blaze, vy blázni, kteří skáčete salta a házíte kuželkami pro pobavení ostatních, ať už přijdou odkudkoli…

Žijme blaze … a kdybychom se ještě někdy viděli, tím lépe.

Jaroslav Dolejší

Publikováno: 23.11.2015