CIRKOPOLIS No. 4 – Enola – Traumatizující příčina i následek

Enola Gay byl bombardér, který svrhnul atomovou bombu na Hirošimu. Enola Elišky Brtnické je novocirkusové představení, které reflektuje vyrovnávání se japonského národa stímto traumatem.

Páteční „one woman show“ Elišky Brtnické z Cirkusu Mlejn byla závěrečným představením letošního ročníku Cirkopolis Festu. Česká akrobatka zvolila japonské téma – inspirací dle jejích slov byla legenda o tisíci jeřábech, japonská estetika a především přeživší atomového výbuchu v Hirošimě.

Za tichého šustění si aktérka nepřítomně skládá papírové origami ve tvaru ptáků jeřábů, zatímco diváci vstupují do sálu. Scéna je až na několik málo rekvizit prostá– překlopené vědro, několik poházených rolí, čistící kartáče, ve výšce vytažená hrazda.

Úvodní taneční pasáží byla laťka nasazená vysoko. Černý kostým na černém pozadí umožnil vyniknout bělostným končetinám Brtnické, které díky důmyslné choreografii evokovaly až animální představy velkého pavouka. Pomalým, avšak velmi účinným střídáním póz akceptujících změny tempa vhudebním doprovodu, dokázala přes své minimalistické pojetí zaujmout. Podobný princip byl využit i v dalším výstupu, ve kterém akrobatka shrazdou staženou jen pár desítek centimetrů nad zem využívala svých fyzických dispozic. Jako kdyby pohybem nohou symbolizovala skládání papíru. Zde se uplatnil i světelný design; nasvícení zdůraznilo svalový tonus umělkyně. Hrazda zatím nebyla využita k efektním a dech beroucím akrobatickým prvkům, přesto však byla tato pasáž nesmírně působivá svou křehkostí. V práce sjaponskými motivy (a do jisté míry i s klišé) pokračovala při zopakování„pavoučí“ choreografie, tentokráte však skartáči připevněnými kdlaním a chodidlům.

Dívka se stále pohybovala ve svém uzavřeném světě. Scénické obrazy naplňovala nepřítomným se pohupováním na hrazdě i rozbalením role papíru a kaligrafickým čáráním vlastním copem namočeným vtuši. Melancholická nálada i hudba byla prokládána nepříjemným zvukem stíhacích letounů (to bylo symbolizováno i vpózách během balancování na hrazdě). Dynamika nabývala na síle a aktérka si již namáčela celé vlasy a ruce – tuš však byla stigmatem, které se nedalo setřít – pokud se jednalo o prvek záměrný, nikoliv nutný kakrobacii na hrazdě.

Po vytažení vzhůru připomínal pomalovaný papír při podsvícení hořící krajinu, rozsypaná mouka zase prach po atomovém výbuchu. Akrobacie na již vysoko vytažené hrazdě působila jako apoteóza národa. Jakkoliv je Brtnická spíše atletický než éterický typ, coby „alegorie japonské kultury“ působila přesvědčivým dojmem. Choreografie měla některé prvky společné s úvodní kreací na podlaze, avšak ve výšce několika metrů nad zemí působí nadpozemským dojmem.

O to překvapivější je předěl, který následuje. Roztržení nataženého papíru, odvrhnutí vědra, ze kterého se vysypou desítky papírových jeřábů a seskládání dlouhého zbytku papíru, které se stane žebříkem kcestě zpět na hrazdu. Na jejím vrcholku však již není odvrhnutá japonská tradice, zato hraje tichý jazz.

Brtnická pojala představení jako rychlý exkurz do duše Japonska vpro něj nejtěžších momentech 20. století. Nezacházelo se nijak do hloubky, často se využívalo známých klišé, přesto však dokázalo být působivou výpovědí nesoucí řadu otázek. Nejnápaditější pasáž se vyčerpala hned v úvodu. Ostatní bylo poměrně tradiční podobou novocirkusových představení, doplněno větším důrazem na ztvárnění alegorického příběhu, který jeho jediná aktérka dokázala s přehledem sama „utáhnout“.

Barbora Truksová

Psáno z festivalového uvedení 19. 2. 2016 v Paláci Akropolis.

 

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická, supervize: Stéphanie N’Duhirahe, hudba: Stanislav Abrahám, režijní spolupráce: Minh Hieu Nguyen, pohybová spolupráce: Jana Vrána, Ilona Jäntti, scénografie: Yumi Hayashi, světelný design: Karel Šimek, produkce: Dagmar Bednáriková, foto: Vojtěch Brtnický, zvláštní poděkování:Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout.

foto: Vojtěch Brtnický

 

Publikováno: 24.2.2016