Projekt Mud představily sestry Lucie, Stéphanie a Cécile N´Duhirahe v rámci festivalu „ženského“ nového cirkusu Fun Fatale v Praze. Jejich soubor se jmenuje La Mine Serré a je jejich prvním oficiálním seskupením; umělkyně dosud pracovaly samostatně v jiných projektech. V anotaci k inscenaci se divák mohl dozvědět, že se sestry pokoušejí o propojení několika uměleckých disciplín – kromě akrobacie zkouší také video či sochařství. To se však v představení, uvedeném 1. dubna v Klubu Mlejn, neobjevilo.
Již na začátku artistky sdělily, že se jedná o „work in progress“ představení, jež vychází z příběhu ženy, která touží být někým jiným. V programu jsme se mohli dočíst, že se jedná o dívku, která věřila, že až vyroste, bude z ní Vietnamka, všichni se jí ale stále ptali, zdali je Eskymačkou.
Akrobatka, Lucie N´Duhirahe, přišla na scénu v těžkých lyžařských botách, avšak v poměrně civilním městském oblečení do zimy. Namáhavé bylo pro ni stát i chodit – boty jako by byly znakem jakési sešněrovanosti a nepohodlí. Jednalo se o cizí prvek (snad symbol odlišné kultury), který nebyl dívce blízký, ale ze kterého se nedokázala vymanit ani v momentě akrobatického výstupu na prověšeném laně.
Této svázanosti se nezbavila ani s příchodem druhé dívky (Stéphanie N’Duhirahe), oděné jen v lehké košilce, která se jí pokusila ze zimního oblečení vysvléknout. Hlavní hrdinka – Lucie N’Duhirahe – se snažila pohybovat, nebo i jen prostě stát, avšak s botami jí to šlo těžko. Druhá dívka jí je sundala, ale Lucie N’Duhirahe do nich nakonec po chvíli opět vklouzla. Její pohyb byl jistější a radostnější – připomínal pohyby lyžaře na svahu. Již na sobě neměla bundu, zato šátek uvázaný ve stylu afrických žen. I hudba v danou chvíli připomínala rozverné africké rytmy, do kterých dívka tančila až do vyčerpání a až do příchodu Stéphanie, která dosud stála v pozadí s dlouhou blond parukou na hlavě.
Vlasy jako by v rámci představení symbolizovaly to, co by dívka chtěla být, ale zároveň být nemůže. Kolem svých vlastních vlasů si Lucie N’Duhirahe omotala šátek jako turban. Znovu se pak vrátila na lano, avšak již oproštěna od těžkých lyžařských bot.
Jak bylo řečeno, představení bylo „work in progress“, avšak z avizovaného, a dle videí (promítaných v předsálí) lákavého kusu zůstalo jen torzo. Nebylo patrné propojení videa, akrobacie a sochařství, zůstalo pouze akrobacie. Ta působila dojmem, že se stále jedná o pouhou veřejnou zkoušku, dokonce možná i začátek zkoušení, kdy na sebe jednotlivé momenty jen těžko navazují, a artistky v nich nepůsobí jistým dojmem. Samotná akrobacie na svěšeném laně na sebe spíše než efektní a náročnou akrobacií upoutávala schopností akrobatky balancovat při výrazné změně v těžišti, kterou způsobily lyžařské boty.
Inscenace Mud má jistě potenciál, výbornou hudbu, podle dostupných videí se zdá být multižánrová propojenost vhodným způsobem k zesílení již tak zajímavého tématu. Otázkou však zůstává, zdali je dobrým nápadem představovat projekt v této fázi „rozpracovanosti“ zahraničnímu publiku. Rozpačitost byla v pátek 1. dubna 2016 ještě zesílena tím, že představení bylo součástí komponovaného večera s výborným a kompaktní představení Enola Elišky Brtnické.
Barbora Truksová
foto: Vojtěch Brtnický
