Reportáž Lucie Špačkové z azylového centra pro uprchíky v Berlíně / Na konci dubna se konal další z mnoha workshopů v rámci evropského projektu Educircation, tentokrát na berlínském předměstí – v jednom z cirkusových center místní organizace Cabuwazi, která se mimo jiné poslední dva roky intenzivně zabývá social cirkusem jako samostatnou aktivitou.
Kromě práce s mládeží se zaměřuje také na kontinuální spolupráci s minoritami, což se vzhledem k událostem posledního roku stalo více než stěžejní náplní jejích každodenních aktivit.
V Berlíně jsou v současné době desítky míst, která poskytují prvotní útočiště pro uprchlíky (tzv. sheltered houses)– jde o bývalé školy, dočasně uzavřené hotely nebo třeba bývalé obrovské hangáry na letišti v Tempelhofu na okraji města. Všechna tato místa jsou plná uprchlíků doufajících v lepší zítřky a ačkoliv se situace organizace na místech pomalu stabilizuje, stále je velký nedostatek míst/ubytoven vzhledem k počtu příchozích. V plánu jsou proto například stavby kontejnerových ghett, která dozajista povedou k ještě větší segregaci těchto lidí.
Děti již registrovaných uprchlíků často chodí do německých škol. Pokud však rodiny čekají na registraci, nemají v podstatě nic jiného na práci a často se nemohou vzdalovat z místa, kde jsou ubytováni. Přebytek volného času a příliš mnoho negativních myšlenek samozřejmě atmosféru vůbec nezlepšují. Za poslední půl rok se proto mnoho trenérů z Cabuwazi rozhodlo věnovat část svého času docházení do chráněných bydlení a pořádání každodenních tréninků. Za pomoci finančních dotací od města a díky výborné logistice aktivit se v současné době v těch největších ubytovnách nachází vyhrazená místa, kam mohou děti chodit trénovat různé cirkusové disciplíny v přesně stanovené hodiny. Na místě mají veškerý potřebný materiál a zkušené trenéry, kteří je učí vybrané disciplíny a respektování pravidel hry či tréninku. Ačkoliv cirkus není jediná aktivita, kterou tam v současné době mohou děti a mládež provozovat, je prozatím jediná kontinuální a stabilní, a má proto naději na dlouhodobější rozvoj.
Náš projekt byl nastaven jako týdenní intenzivní zapojení mezinárodního týmu trenérů do aktuální situace, ve které se social cirkusové centrum Cabuwazi nachází. Jednalo sepředevším o praktickou zkoušku práce trenéra v podmínkách chráněného bydlení pro uprchlíky.
Na začátku se tak během jediného dne muselo všech 12 lidí ze 6 zemí navzájem poznat, vytvořit dva rovnocenné týmy a sestavit program pro děti, který měl být zakončen veřejnou prezentací v šapitó Cabuwazi. Každý tým pracoval s jednou ubytovnou v blízkosti Cabuwazi centra, kde žily především rodiny s dětmi. Obě tato místa měla svá specifika i překážky (absence samostatného prostoru pro trénink, věkový rozptyl dětí, školní docházka a nemožnost trénovat dopoledne, prvotní nedůvěra k nám – cizincům, neochota k fyzickému kontaktu s dětmi z jiných zemí kvůli odlišnému náboženství například atd.). Jedno nás však spojovalo – vzhledem k nemožnosti věci vysvětlit pomocí slov jsme museli s dětmi komunikovat celou dobu především nonverbálně a leckdy to byla ta nejupřímnější forma komunikace.
Koncept práce spočíval v dopoledním tréninku paralelně na obou ubytovnách, kde jsme se snažili naplnit předem nachystané schéme- společná rozcvička, kolektivní hry, rozřazení podle disciplín a tréninky v malých skupinkách, které se střídají. Podle aktuálního počtu dětí, jejich věku a stavu místa se však program každý den na místě lehce měnil, což od nás vyžadovalo větší schopnost reagovat a spontánně tvořit na místě. Odpoledne následoval dlouhý de-briefing obou skupin, výměny zkušeností a zážitků, plánování dalšího dne a snaha o to být v plánech co nejvíce flexibilní. Ačkoliv jsme měli od začátku sestaven promyšlený plán i cíle kterých chceme během tréninku dosáhnout, každý den do nich zasahovaly nečekané události a nastával čas pro improvizaci – děti další den vůbec nepřišly na trénink anebo přišly úplně jiné než den předchozí, na místě bylo příliš mnoho malých dětí mezi 3-5 lety, které vyžadovaly jiný přístup a ve výsledku rozdělení na skupiny podle věku, některé děti přivedly své rodiče aby se zapojili, jiné nechápaly základní pravidla tréninku… Po druhém dni jsme byli již připraveni na cokoliv, improvizovali jsme na místě a snažili se za každé situace udržet dobrou náladu a pravidla tréninku. Snažili jsme se s dětmi prakticky vyzkoušet co nejvíce aktivit.
I přes všechny nečekané události se nám nakonec v pátek ráno opravdu podařilo dopravit z obou ubytoven děti i rodiče do Cabuwazi centra a předvést pro pozvané diváky hodinovou podívanou na jevišti – se světly, hudbou a asi 40 dětmi od 3 do18 let. Ve výsledku vzniklo pásmo čísel, u kterých asistovali trenéři. Bylo to něco jako veřejná hodina.
Stálo to hodně sil, ale výsledek byl úžasný, mnoho dětí v sobě objevilo nadšení a možnost rozvíjet dovednosti, které cirkus nabízí a důvěra vytvořená mezi nimi a organizací Cabuwazi se už jen tak nevytratí. Po našem odjezdu je čeká možnost pravidelných volnočasových tréninků a zapojení do aktivit Cabuwazi.
Nelze moc popsat pár slovy jaké pocity se během týdne vystřídaly a jak moc velký impuls to byl k boji proti předsudkům ostatních lidí. Pro nás trenéry to byl jedinečný týden a jasný důkaz toho, jakou sílu může mít social cirkus v současném světě.
