27. 8. 2016, Recenze

Letní Letná No. IV – Beach Boy(s)

Společenství selfsurfingu / Nová inscenace od Losers Cirque Company využívá originálním způsobem výrazových možností artistických disciplín. V Beach Boy(s) tvůrci významově pracují s přirozenou potřebou artistů vytvářet na scéně efektní kreace a ohromovat jimi publikum. Sebestředné postavy zde neustále dávají najevo svou silnou potřebu dostat se do centra pozornosti, a tak zde má každé, i sebeefektnější číslo, jasnou psychologickou motivaci. V novocirkusové tvorbě nebývá taková významová sevřenost pravidlem. Inscenace Beach Boy(s) je spíše výjimkou a má v tomto ohledu velmi blízko k činohernímu divadlu (na což mělo jistě vliv i to, že dílo režíroval divadelní režisér Jiří Havelka).

Inscenace působí především svým jemným nadhledem a humorem, s nímž aktéři ztvárňují postavy svalnatých „šampónků“, kteří za bezvětří přijíždějí na pláž surfovat. V představení se pravidelně objevují scény, jež jsou přímo zhmotněním nudy na pláži. Tvůrci dokážou skrze práci s jejich rytmem vytvořit atmosféru, v níž se postavy svalnatých mužů podobají přerostlým znuděným chlapcům. Chuť postav surfovat se zde ukazuje jako dojemně průzračná zástěrka dětinské potřeby neustálého rozrušení.

Artisté se nesnaží nic předstírat, stačí jen, když se v pravý moment rozhodnou, že si chtějí házet s létacím talířem nebo se procházet po pláži. To jediné, čím své postavy průběžně herecky charakterizují, jsou pomalé a přehnaně ladné fotogenické pohyby. Diváci tak mohou v klidu pozorovat vypracovaná těla „surferů“. I to je častým zdrojem jemné komiky a vyjádřením nadhledu nad postavami.

Situace v bezvětří střídají nenadálé poryvy větru, chvíle čilé aktivity. Postavy mohou v takových momentech společně surfovat, anebo se kolektivně pokoušet upoutat pozornost atraktivní kitesurferky. V této části inscenace se skrývají její největší rezervy.

Dobře vyznívají situace založené na jednoduchém principu, který aktéři četnými variacemi dohánějí ad absurdum. K takovým patří scéna, v níž nejprve postava poprosí jednoho z diváků, aby foukáním roztočil pouťový větrník, který mu nastavila. Postupem času se k ní připojí i ostatní, které se také snaží publikum přimět k tomu, aby foukáním roztáčelo (teď už více) větrníků. Čím víc postav se do akce zapojí, tím méně se daří roztáčet větrníky, což je zdrojem situačního napětí i humoru. Jiné scény působí poněkud monotónně i přesto, že mají originální a nosný základní nápad. Například ty, v nichž čtyři artisté drží surf tak, aby se zdálo, že plave ve vlnách, zatímco „vyvolený“, který se usadil nahoře, může svádět s jejich pomocí dívku s kitesurfem. Tato pohybová scéna i několik jiných vlastně vytvářejí v inscenaci další „tišiny“, rozvíjejí situaci s minimem variací, působí nehotově a jejich účinek pak hraničí se skutečnou nudou.

Všechny scény v inscenaci míří více či méně výrazně k zobecnění, které vyplývá ze vztahů mezi postavami. Důležitý je už samotný motiv surfu či kitesurfu, který může obsluhovat pouze jediný člověk. Postavy na scéně sice tvoří skupinu, ale neprovozují kolektivní sport a tudíž ke své aktivitě ty druhé vlastně nezbytně nepotřebují. V některých scénách ostatní pomáhají jednomu členu zapůsobit nebo tvoří publikum pro jeho exhibice. Užitek z takové „služby“ je ale v dané chvíli jednostranný, motivovaný vidinou, že se jednotlivci v ohnisku pozornosti střídají, služby si oplácejí. Takové chování ve skupině se podobá vztahům vypjatě individualistické společnosti, kde jedince drží pospolu hlavně oportunistické motivace. Pochmurnou výpověď inscenace navíc dokresluje metafora čekání na poryv větru, na inspiraci, která se nerodí v nitru postav, ale má vnějškový, nucený a pouze dočasný charakter, protože naráží na niternou vyprahlost.

Režie na tento zobecňující podtón inscenace příliš netlačí a nechává jej spíše znít na pozadí tematických artistických výstupů. Dodává jim tak závažné vyznění, ale současně se nepokouší do novocirkusové inscenace nutit divadelní způsob výpovědi. V popředí pozornosti stále zůstávají samostatná, více či méně efektní a zábavná čísla.

Přestože má inscenace Beach Boy(s) jisté rezervy ve zpracování pohybového materiálu, jedná se o úspěšný pokus vypovídat přirozeně skrze médium nového cirkusu o závažném tématu, o pozoruhodnou snahu nalézt rovnováhu mezi artistností a divadelností.

Barbora Etlíková

psáno z představení 19. 8. 2016

 

Námět: Jiří Havelka, Petr Horníček

režie: Jiří Havelka

dramaturgická spolupráce: Zdeněk Janáček

asistent režie, herecká supervize: Tomsa Legierski

choreografie: Linda Rančáková

scénografie: Petr Horníček

scénografická spolupráce: Dáda Němeček

kostýmy: Lucie Červíková

hudba: Igor Ochepovsky

zvuk: Marián Starý

světla: Michal Bláha

produkce: United Arts

účinkují: Petr Horníček, Lukáš Macháček, Matyáš Ramba, Vítězslav Ramba, Jindřich Panský, Kristýna Pálešová

foto: Losers Cirque Company