Letní Letná No. V – Le poids du vide

Diváci, neodcházejte / Propagační materiály k inscenaci Le poids du vide ve mně vzbudily dojem, že mě čeká má nejpochmurnější zkušenost s novým cirkusem. V programové anotaci se píše, že artistky ze švýcarského uskupení Compagnie des pieds perchés budou hrát o světě, který „se stává stále nevlídnějším místem pro život“, a padla zde také slova jako „úpadek“, „krize“ a „beznaděj“. Když se pak Stéphanie N’Duhirahe a Morgane Widmer v úvodních scénách pozemní párové akrobacie komicky kutálely po scéně, nabyla jsem dojmu, že se jim podařilo zpracovat ona závažná témata lehkou formou, s nadhledem a s artistickou zručností.

S postupem představení jsem si stále více uvědomovala, že zde není pro žádné tísnivé (byť s nadhledem zpracované) téma místo. Lanovou konstrukci, často využívanou k akrobatickým číslům, sice aktérky svou předstíraně neobratnou manipulací časem rozložily natolik, že nejprve ztratila svůj původní tvar, a pak se zcela rozpadla, ale rozhodně se nejednalo o žádnou katastrofu. Aktérky naopak působily, jako že se „ničením“ scény baví a nářky svých postav rozhodně nemyslely vážně. Každou zinscenovanou nehodu provázela vtipná etuda, v níž performerky dávaly najevo líčený strach z toho, že všichni diváci odejdou, pokud se bude scénografie dál rozpadat. Důraz vždy ležel na vřelém osobnostním projevu. Zběžně načrtnutá psychologie vystrašených postav zůstávala podružná a spolu s ní pak zanikl i motiv krize či katastrofy jako takový.

Takzvané „nehody“ akrobatky komentovaly, a pak rozvíjely v dlouhá čísla, která stála především na klaunských vstupech Stéphanie N’Duhirahe. Jejich spouštěčem bývala někdy vyslovená, jindy jen tušená pobídka: „Představení vázne, měla bys zabavit publikum.“ Stéphanie N’Duhirahe pak s předstíranou nuceností předváděla podivné triky; pohazovala si například se žonglérskými míčky vyrobenými z materiálu, který se mohl zachytit za oblečení i za vlasy. Míčky vyhazovala do vzduchu, a pak je chytala vlastním tělem, nebo se je snažila připevnit na kostým Morgane Widmer. K tomu jí postačila pouhá všední technická zručnost. Jindy jenom spěšně vyhazovala mnoho míčků z tašky a nechávala je skákat po scéně. Věcnost, se kterou tak činila, spolu s jejím naoko ustaraným výrazem vyvolávaly dojem, že aktérka publikum vnímá jako dítě, které je potřeba neustále zabavovat, aby se nezačalo nudit. Tento vztah Stéphanie N’Duhirahe k divákům, který v představení často výrazně vystupoval do popředí, působil vtipně a nebyl v něm ani náznak ironie.

Také vlastní akrobatická čísla měla spíše radostné, ničím nekomplikované citové zabarvení. Převažovala párová akrobacie, tedy disciplína, v níž k sobě musejí být artisté obzvlášť citliví a ohleduplní už jen proto, aby nezranili sebe nebo ostatní. Akrobatky v Le poids du vide své vzájemné napojení ještě zdůrazňovaly tím, že se občas přátelsky škádlily. Tu a tam jedna šlápla partnerce na obličej, strhla jí sukni nebo povytáhla příliš vysoko ke stropu lano, na němž ta druhá zrovna cvičila. Akrobatická čísla tak působila energicky. Poutala pozornost, byť paradoxně asi ne tak silně jako „vycpávkové“ klaunské vstupy.

V Le poids du vide jsem přes všechnu svou snahu nedokázala vidět nic víc ani míň než přehlídku čísel párové akrobacie (prokládanou klaunskými vstup)y, do jejíž atmosféry jsou aktérky schopné promítnout své osobnosti. Potřeba neustále za každou cenu zabavovat publikum zakládá jedinou průběžně rozvíjenou tematickou linku této inscenace. Ta je ale příliš nejasně artikulovaná a není čitelné, o čem by měla vypovídat. Z poměrně krátkého představení jsem nicméně neodcházela znuděná, ale nabitá energií a upřímně potěšená vřelostí, která z něj čišela.

Barbora Etlíková

 

námět, hrají: Stéphanie N’Duhirahe, Morgane Widmer

režijní supervize: Minh Hieu Nguyen

speciální efekty, jevištní technik: Jan Kalivoda

světelný design: Vlado Veleta, Jan Kalivoda

obnovená premiéra: 25. 8. 2016

foto: Vojtěch Brtnický

Publikováno: 28.8.2016