Cirk La Putyka – Roots

Výprava ke kořenům cirkusu zavánějící rutinou / Inscenace Roots (Kořeny) s podtitulem Circus Stories představuje druhou část z trilogieFamily Roots in Black Black Woods Cirku La Putyka. Osmičlenná skupina akrobatek a akrobatů z Česka, Švédska a Spojených států amerických připravila Roots pod vedením Rostislava Nováka pro berlínské divadlo Chamäleon. Inscenace, která bude od října k vidění v Jatkách78, se v Berlíně, vyjma nedělí, hrála půl roku každý den.

Chamäleon leží v Hackesche Höfe, jednom z největších turistických magnetů centra města, které tvoří několik nádvoří plné kaváren, galerií, butiků a zábavních podniků, jež se vyjímají svými fasádami zdobenými obklady se složitými secesními vzory. Jak již samotná lokace napovídá, Chamäleon patří spíše ke komerčním, cizinci hojně navštěvovaným, kulturním stánkům německé metropole.

V Roots jde vidět, že La Putyka – opustivší „komfortní zónu“ své pražské domovské scény a důvěrně známého publika – se snaží udržet si svou typickou hravou poetiku a humor. Zároveň snaha tvůrců oslovit publikum Chamäleonu vede k tomu, že inscenaci místy chybí odvážnější dramaturgie. Roots sází na jistotu zlatého středu, usiluje o kompromis mezi lehce stravitelnou show a inscenací s vyšším uměleckým přesahem. Představení nese prvky Novákova rukopisu, srší humorem a oslňuje videoprojekcemi, nicméně i přes to (nebo možná právě proto?) neurazí, ale ani nenadchne.

První polovina Roots je věnována kořenům a vývoji cirkusu až po rok 1989, které jsou připomínány mimo jiné nostalgickými historickými záběry z kočovného života rodiny Kopeckých, či útržky z megalomanských spartakiád v tehdejším Československu. Hvězdou večera je klaun – principál Jiří Weissmann, který šarmantně, pomocí posunků a legračních útržkovitých frází v angličtině a němčině provází večerem. Nejprve ukazuje divákům přehlídku veškerých „nej“ svého cirkusu: nejstaršího akrobata či nejsilnějšího muže světa. Místo agresivního svalovce se po velkolepém úvodu vynoří z opony znuděný hubeňour (Daniel Komarov), který se ovšem náhle vzchopí a s ledovým klidem zvedne do vzduchu šest ostatních akrobatů, již na něj postupně vyšplhají.

Weissmann sám sebe potom představí coby nejšťastnějšího muže planety. Jak to, že nejšťastnějšího? Díky jeho úchvatné ženě. Na jeviště se začne kymácet kreatura v pastelově zeleném kostýmu s růžovou květinou v peroxidově žlutých kadeřích. Tato „elegantní dáma“ (Lisa Matilda Angberg) se pohybuje, jakoby byla ze želatiny; neudrží se rovně na nohou a pohybovat se dovede pouze, pokud visí za mříž z kovových tyčí hlavou dolů. Obdivovatelé na sebe nenechají dlouho čekat. Se slovy: „Who’s that sparkling diamond?!“ se mezi diváky vynoří uchvácený Komarov v růžovém pyžamu s puntíky, načež společně předvádí akrobatické číslo, v němž gumovou krasavici svádí tím, že si ji umně přehazuje v náručí. Následuje groteskní scénka, ve které zakročí žárlivý manžel a svůdníka i manželku zpacifikuje, zatímco pateticky, lámavou angličtinou vykřikuje: „I am jealous, I will kill her!!“

Vrcholem první poloviny představení je závěsná akrobacie dvojice Miri Leonard a Esmeraldy Nikolajeff. Leonard se snaží probrat kamarádku, která se náhle zhroutila k zemi a zdá se, že je mrtvá. Za doprovodu dojemné lyrické hudby, šplhá na hrazdu, jež visí v hledišti nad hlavami diváků, kteří sedí a popíjí u stolků. Mezi nimi během celého představení chodí obsluha. Leonard všemožně otáčí a přehazuje si „bezvládným“ tělem, až pak nečekaně udělá „chybu“ a Nikolajeff se s hlasitou ránou zřítí k zemi. Všechno je ale hráno jen tak na oko. Po několika vteřinách šokovaného ticha se totiž Nikolajeff – k předstíranému údivu i samotné zachránkyně – náhle probere, zvedne se a s naprostým klidem odkráčí ze scény.

Ve druhé části Roots jsou zpracovány „kořeny“ akrobatů, tedy jejich životní příběhy a cesty, které je přivedly k novému cirkusu. Atmosféra představení se zcela proměňuje. Sálem otřásá elektro a techno hudba, připomínající noční život v berlínské metropoli, proslavené bohatou klubovou kulturou. Zatímco motivem poeticky laděné první půlky byly dřevěné loutky, v druhé polovině je ústředním výpravným prvkem velká kovová maska s chladným výrazem ve tváři, která všudypřítomně sleduje dění na jevišti. Maska na scéně je působivým výtvarným prvkem, je však těžko rozluštitelné, co představuje. Že by snad jakousi instanci osudu? Podobně je tomu i v případě jednotlivých scénických obrazů, které nejsou, paradoxně i přes jednoduchost nápadu ztvárnit osudy artistů, vždy zcela srozumitelné a tu a tam jim chybí jasná pointa.

Druhá polovina Roots je přehlídkou různorodých disciplín a schopností jednotlivých akrobatů, od tance, přes gymnastiku na hrazdě, teeterboard neboli houpačku, až po působivé číslo Ethana Lawa, který se v rytmu elektra protáčí v Cyrově kole.

Slabinou představení je paradoxně to, že – ačkoli se v závislosti na alternacích inscenace neustále obměňuje – aktéři ztvárňují vše (od mimiky až po nejmenší detaily akrobatických čísel) dokonale a zcela s přehledem, v čemž je nakonec zřetelná rutina. Představení výrazněji ožívá v momentě, kdy Nikolajeff – balancujíc na ploskách nohou kolegy ležícího na zádech – zvládne salto vzad až na třetí pokus, na což diváci reagují aplausem. Nebo během skečů Weissmanna, který často oslovuje lidi v publiku.

Z Roots zůstává vzpomínka na zábavně strávený večer s cirkusem, u kterého se v hledišti jí a pije. Díky jisté herecké rutině a roztroušené dramaturgické koncepci však oproti ostatním inscenacím Cirku La Putyka nepatří k těm, které se výrazně vryjí do paměti. I to jde ovšem vidět jako jeden z důvodů k tomu napjatě čekat, jak se inscenace po svém přesunu do Jatek78 bude v interakci s českým publikem dále proměňovat.

Aneta Pavlíčková

 

koncept a režie: Rostislav Novák ml.

účinkují: Lisa Matilda Angberg, Michal Boltnar, Vojtěch Fülep, Jiří Kohout, Daniel Komarov, Ethan Law, Mira Leonard, Esmeralda Nikolajeff, Jiří Weissmann

scénografie: Hynek Dřízhal

kostýmy a make-up: Kristina Nováková Záveská

hudba: Jan Balcar

choreografie: Šárka Bočková, Alexandr Volný

videoprojekce: Jakub Jelen

grafický design: Martin Sršeň

fotografie: Tomáš Třeštík

zvuk: Jan Středa

světla: Jan Mlčoch

premiéra: 17. 3 2016

foto: Cirk La Putyka

Publikováno: 31.8.2016