Hudebně-žonglérská performance o jednoduchosti, křehkosti, naivitě, vzájemných poutech, pádech a výhrách sám nad sebou a hmotou létající nad hlavou.
Kam se oko podívá, tam je bílá. Bílý je horizont i podlaha. Předzvěstí čtveřice žonglérů je stejný počet černých značek na podlaze. Každý si přináší čtyři kužely, tři pokládá bokem a sám se staví na značku. Je ticho a první žonglér vyhodí kužel do vzduchu. Slyšíme jeho cestu vzduchem a dopad do ruky. Pohyb se opakuje. Ostatní tři se za zavřenýma očima soustředí. Postupně se všichni, přes pomalé stylizované otočení hlavy do strany a zpět na střed s pohledem do diváků, připojí do přehazování kuželu z ruky do ruky. V jeden okamžik pozorujeme náznak souhry, i když pohled všech směřuje vzhůru k vlastním kuželům. Zdá se, jakoby diváci přihlíželi rozehřívacímu tréninku. Najednou však ustane zvuk chycení kužele, i přesto že létají vzduchem dále. Do prostoru vstupuje hudba – nejprve v podobě reprodukce právě nasnímaných zvuků chytání kuželů. Postupně se rozpíná, až se jako mix nahraných i připravených zvuků – tónů s minimální náznakovostí harmonie – stává téměř nenasytnou a zabírá si největší část pozornosti, dokud opět neutichne.
Inscenace nazvaná Untitled – I will be there when you die se zdá být abecedou, neboť odkrývá postupy, jak „na to“ a je přehlídkou sestav, od základní kaskády po šestnáct rozpohybovaných kuželů. Žongléři jsou až na pár úkroků, několik otoček a závěrečnou chůzi pevnými body v prostoru, kolem kterých tančí kužely. Pomalu, rychle, v menším rozestupu, vysoko, v kaskádě, v reversní kaskádě, létají bokem, za krkem, artisté házejí „back cross“, „chop“ ve stylu diskotéky 70. let, multiplex a další variace. Pozornost diváka se přelévá z jednoho na druhého, zvětšuje se na celek, aby pak oko opět putovalo od jednoho k druhému. Vždycky je jeden artista tím prvním, který buď jako první přibere další kužel, anebo výrazně změní způsob házení. Tím jakoby „vykoukne“ sólo, které zmizí připojováním ostatních, aby opět někdo jiný nahodil změnu. Osvěžující byl vždy moment náznaku komunikace uvnitř čtveřice.
Efektní nasvícení žonglérům na bílém horizontu vytvořilo dvojníky a pomyslné bubliny, jakoby aury. Zásadními prvky, které nebyly multiplikovány, byly sólový výstup s pěti kužely a balancování s kuželem na čele. Závěrečné choreografie v prostoru rozvíjely spolupráci mezi nimi a uváděly je do pohybu. Škoda, že závěrečná šestnáctka, při níž žongléři doslova a konečně rozkvetli, byla tak krátká.
Autor a režisér projektu Alessandro Sciarroni toužil poznat svět žonglérů. Proto zkraje roku 2013 vyhlásil konkurz. Na základě zaslaných videoukázek přizval sedmdesát žonglérů na výběrový workshop do Barcelony. Sciarroni nakonec vytvořil sestavu ze čtyř typově odlišných umělců, vzrůstem jedné menší a druhé vyšší dvojice. Spolu s nimi se nořil do tajů manipulace s předměty a žonglování, aby během 40 dnů nazkoušeli představení. A inscenace zcela zřetelně vypovídá o režisérově pronikání do cirkusové disciplíny. Na první pohled je cítit okouzlení samotným žonglérským „perpetuum mobile“, protože zvenku vše vypadá lehce a pohybově doslova jednoduše. Fascinující je samotná cykličnost uvádění předmětů do pohybu a jejich udržení ve vlastní i kolektivní symbióze. Vytržením ze stereotypu jsou chyby – pády kuželů, které váží přes půl kilogramu, zvyšování počtu kuželů, změny figur a směru žonglování. Největším úskalím inscenace je ne pád kuželu, ale pád „řemenu“, když dlouho nikomu nic nespadne a divákům nezbyde nic jiného než obdivovat mistroství žonglérů.
Sciarroniho představení o žonglování působí věcně, strukturovaně, přehledně. Nepřekvapuje ani dějovými či rytmickými zvraty, nenabízí konflikty ani nepropaguje žádnou zásadní myšlenku. Prostě se děje tady a teď. Je otázkou, zda se vzhledem k výběru bravurních žonglérů, nedrží v přílišné jednoduchosti. Není hned nutné tvořit jako pod hlavičkou Gandini Juggling. Ale jsou to právě Gandini, kteří přesvědčili o tom, že žonglování může hrát hlavní roli, může propojovat divadlo – tanec – žonglování a že není nutné bát se nadhledu. Untitled – Iwill be there when you die je i přesto příjemnou obdivuhodnou podívanou, které by však víc než divadlo slušel prostor s vysokými stropy nebo rovnou nebem.
Hana Strejčková
režie: Alessandro Sciarroni
žongléři: Lorenzo Crivellari, Edoardo Demontis, Victor Garmendia Torija, Pietro Selva Bonino
hudba: Pablo Esbert Lilienfeld
foto: Alessandro Sala
