Mute – Dva světy, dva materiály, dvě ženy

Závěsné akrobatky Morgane Widmer a Stéphanie N’Duhirahe z La Compagnie des Pieds Perchés  si ze startovní čáry ke své nejnovější inscenaci udělaly hranici mezi normálností a šílenstvím. Zkoumání prostupnosti těchto dvou světů je zavedlo ke zkoumání hranice slyšitelnosti zvuku – k objevování světa, který se rozezní, když druhý utichá – a ke zjištění, že mít pevnou půdu pod nohama neznamená totéž jako stát pevně nohama na zemi.

Poloha „mute“ (neslyšet, hluchota, ticho, vypnout, dva světy) je lákavým zdrojem tvůrčí inspirace. Důkazem mohou být tato časově nejbližší ohlédnutí za inscenacemi nazvanými stejně, jako například za projektem Mute pod hlavičkou Damúzy, jenž vychází ze světa neslyšících, anebo za představením Memories of a Mute uvedeném na pražském Fringe festivalu v roce 2013. Všechny tři Mute se snaží prostupovat dva světy a propojovat je minimálně tím, že je na sebe a skrze sebe nechávají působit.

Velký sál divadla Alfred ve dvoře je pro svůj vysoký strop jako stvořený pro všechna zavěšování, ať už je to obrovský igelit nebo lana, která visí svisle i horizontálně jako lávka. Scénografie a světelný design tu jsou spojenými nádobami. Svícení proměňuje zaprášený igelit v obrazotvornou a tvárnou hmotu. Na úvod je to průhledná stěna mezi hledištěm a jevištěm, zeď mezi dvěma rozdělenými světy. Postupně se stává symbolem vnitřního křiku, nebo tíhy, připomíná nitě, nebo plotu, a pak ho artistky ještě dále metaforicky rozvíjí. Stejně tak lana jsou určena nejen k závěsné akrobacii, která je doménou obou artistek, ale i k manipulaci. Stéphanie N’Duhirahe se nejprve na každé lano posadí, postupuje od nejnižších poloh u země, až k zavěšenému sedu, a pomyslně je rozeznívá chvěním, jakoby to byly struny. Zkoumá paradox – jejich stabilitu. Zatímco se Morgane Widmer prodírá igelitem, který se jí obrazně dostává „pod kůži“, reálně pouze jen pod kostým. Paralelní děj nutí diváka k těkání očima nahoru dolů a ze strany na stranu od tanečních kreací k figurám v lanoví. Pohled se sjednocuje až v místě, kdy se spolu vyhýbají kroužícímu lanu s velkým uzlem, který vzdáleně připomíná demoliční kouli. To jsou cenné momenty, protože obě umělkyně jsou v jednom prostoru (světě) a jejich pohybové reakce jsou díky překvapivosti pohybu lana citlivé, energické a tím i autentické. Vrcholem této jejich symbiózy je společná akrobacie na lanech ve druhé polovině představení. S využitím jednoduchého kostýmního prvku se obě ocitnou zády k sobě v jednom tričku a vyšplhají nad zem. Toto číslo najednou působí jako živá voda – obě se drží svého řemesla a je radost sledovat, s jakou lehkostí uplatňují symetrii, zrcadlení, vzájemné napojení, respekt k lanu, precizní dotažení prvků a nebojí se risku. Obě jsou si jisté, pracují s vnitřním napětím, v dialogu s prostorem i hudbou. Škoda, že takových momentů jako ty v lanoví nenabízí představení více.

Mute se opírá zejména o závěsnou akrobacii, manipulaci s materiály, tanec a hudbu. Autorky doslova srší nápady, od kterých však často utíkají bez hlubšího rozvedení. Mnohdy právě tento prudký přeběh k jiné akci zpomaluje vnímání dalšího děje. Otázkou je, zda je i toto nedotahování situací záměrem v rovině tématu, kdy umělkyně zkoumají dva světy, anebo dva póly světa jednoho. Mute je totiž široký pojem, který nabízí rozsáhlý prostor k tvorbě. O to těžší je se vymezit a držet těchto limitů. Celek bezpochyby drží zvukový design. Živá hudba v kompilaci s nahrávkami hudby a zvuků komunikuje dobře s oběma světy, vnitřním (jeviště) i vnějším (hlediště).

Vrátím-li se do vzpomínek, tak větší množství lan jako ústřední disciplínu zpracoval například režisér Maksim Komaro v inscenaci Noodles (viděno Na Fringe Edinburgh 2013). Z názvu je zřejmé, že tematicky se vše točilo okolo špaget, nudlí, vaření a disciplín na laně. Noodles od No Fit State a Mute švýcarských performerek se podobají v zařazení humorného nadhledu, až klauniády. Zatímco Noodles se ale v  klauniádách cítily pevně a nebály se jich ani na laně, v Mute bylo nejspíš kvůli premiérové nejistotě těžko odhadnout, zda v danou chvíli jde o nadsázku, nebo parodii a z lanoví se humor, nadhled či hravost téměř vytratily.

Za premiérou Morgane Widmer a Stéphanie N’Duhirahe je vidět obrovská snaha a lačnost po poznání. Věřím, že čas vyhladí ostré hrany přechodů a přinese lehkost i tam, kde zatím pokulhává, nebo se jen nefunkčně rozdrobuje, a že najdou svůj osobitý výraz i v místech, která okamžitě poukazují na inspirační zdroje (výrazně zejména v tanečních choreografiích). A s časem se ukáže, zda jejich objevná pouť prohloubí propojování obou vytyčených světů a zda to všechno nechají intenzivněji prostoupit skrze pomyslnou stěnu do světa publika.

Hana Strejčková

hrají: Stéphanie N’Duhirahe, Morgane Widmer

režijní supervize: Minh Hieu Nguyen

dramaturgická supervize: Vít Neznal

scénografie: Cécile N’Duhirahe

hudba: Roman Džačar

světelný design: Karel Šimek

produkce: Jakub Urban

premiéra: 7. 10. 2016, Alfred ve dvoře

foto: archiv La Compagnie des Pieds Perchés

Publikováno: 14.10.2016