Cherepaka – Vězenkyně vlastních nohou

Na začátku října hostovala v Paláci Akropolis kanadská kontorzionistka Adréane Leclerc se svou sólovou inscenací Cherepaka (z ruského překladu želva). Organizace Nadère arts vivants, již Leclerc založila a jež produkčně zastřešuje tuto inscenaci, na internetu uvádí, že jí jde o výzkum vyjadřovacích možností nového cirkusu. Cherepaka je důkazem, že se nejedná o prázdná slova. Ve snaze se vyvarovat samoúčelné artistnosti jde tato inscenace dál než většina novocirkusové tvorby, s níž jsem se dosud setkala.

Už tlumené osvětlení scény odvádí pozornost od technické virtuozity artistky. V pološeru snadno vznikají obrazové asociace, protože světla a stíny nechávají vyniknout výrazným rysům aktérčina těla a naopak tu zanikají rozptylující detaily. V pološeru se také o něco hůře odhaduje, jak náročné jsou jednotlivé kontorzionistické úkony. Adreane Leclerc navíc dopouští, aby její tělo nepůsobilo ve všech polohách zrovna elegantně a pohledně. Některé náročné pozice například vyžadují, aby dýchala pouze do malé části břišní dutiny, čímž jí na obnaženém břiše vzniká pulzující boule. Tato a podobné deformace vybízejí pozorovatele k tomu, aby se na její tělo díval spíše jako na živočišnou, vitální hmotu, a nevnímal tolik jeho ženskost.

Autoři inscenace se sice vzdali mnoha příležitostí prvoplánově zapůsobit, přesto je ale jejich dílo sugestivní. Má potenciál své diváky zklidnit, přimět je k „jinému“ vnímání času. Snad za to může kombinace tlumeného osvětlení a pomalosti, s níž se Leclerc pohybuje. Důležitou roli určitě hraje také její hlasitý dech, který nepřebíjejí jiné zvuky, a tak k divákům silně doléhá. Na mě měla tato okolnost přímo hypnotické účinky.

Cherepaka inspiruje také mnoho významových asociací, které se v mém případě spojovaly s postavou ženy-želvy, jejíž pocity pro mě Leclerc vyjadřovala. Velkou část figur artistka provádí, když se šíjí a vrchní částí zad opírá o podlahu, zatímco její pánev se nachází nad její hlavou. Atristčiny nohy pak připomínají krunýř, za který může postava schovat hlavu a trup před pohledy diváků. Tento obraz se v inscenaci objevuje hned v úvodu a pak se ještě několikrát zopakuje. Má zřejmě symbolizovat počátek života a jeho opakované objevení naznačuje, že se postava v během představení několikrát znovuzrodí.

Průběh jejího života mívá pokaždé podobné schéma, které končí obrazem vyčerpání, v němž spočívá aktérčino tělo bezvládně na zemi. V prvních scénách a při každém novém zrození lze sledovat, jak postava nejprve vysune hlavu zpod svých nohou a pak napíná šíji a zdvihá hlavu vzhůru, jako by se naléhavě potřebovala dostat k čemusi nahoře a krunýř z jejích nohou jí byl na překážku. Jedná se o dojemný a často také vtipný pohled. Postupně se postava z této pozice vyprostí a pokouší se postavit. Její „gumové“ tělo však není k tomuto úkonu uzpůsobené, především nohy ne. V jednu chvíli se například artistka vzpírá rukama o podlahu a rychle, nedočkavě oddychuje. Zdá se, že postava o cosi usiluje tak naléhavě, až mohou mít diváci dojem, že co nevidět uteče ze scény kamsi daleko. Nohy, s nimiž artistka nakládá tak, že to vypadá, jako by byly na její trup napojené pouze mechanicky, se nakonec rozpohybují. Chodidly se ale nedotýkají podlahy, postava „běží“ naprázdno a vysiluje se marně.

Tato významová linka bohužel přestane asi v polovině večera přinášet nové podněty. Koncept opakovaných znovuzrození začne působit příliš mechanicky a tedy nudně. To neznamená, že by v tu ránu Cherepaka ztratila všechnu svou sugestivnost, ale i ta vlivem koncepční nedotaženosti tratí. V novém cirkuse se nejedná o výjimečnou situaci, v případě této inscenace, která se snaží jít proti proudu a svou výpovědí míří do hloubky, však režijně-dramatugická nedotaženost bije do očí. Pokud se na Cherepaku díváme jako na ukázku mimořádných výrazových schopností Adréane Leclerc, nelze jí nic vytknout. Především kvůli pokoře a originalitě, s nimiž tato umělkyně nakládá se svou technickou virtuozitou, považuji její setkání s českým publikem za velmi inspirativní a důležitou událost.

Barbora Etlíková

Autorka koncepce a performerka: Adréane Leclerc, zvukový a světelný design: Alexis Bowles, kostýmy: Marilène Bastien, dramaturgická spolupráce: Aline Muheim, spolupráce na světelném designu: Chris Rayment, technická režie: Camille Labelle

foto: archiv Nadère arts vivants

Publikováno: 14.10.2016