30. 9. 2016, Rozhovory

Roberto Magro: Nenabízím odpovědi, ale nabízím cestu k řešení

Do Prahy přijel v rámci projektu Circus Next, který CIRQUEON spoluorganizuje, klaun, herec, režisér a cirkusový pedagog Roberto Magro. Jako zkušený cirkusový umělec vede týdenní tvůrčí laboratoř pro české a zahraniční umělce. Účelem intenzivního setkání je vzájemné sdílení a poznávání odlišných přístupů k tvorbě, nová inspirace a zejména kreativní práce na aktuálním projektu každého účastníka. Roberto Magro za svou dlouhou cirkusovou kariéru založil školu Flic Scuola di circo v Turíně, na které také vyučoval, a jako umělecký ředitel působil v la Cetral del Circ v Barceloně. V současné době se věnuje režijní tvorbě a mimo jiné spolupracuje i s českým souborem Divadlo bratří Formanů; na inscenacích spolupracoval také se soubory MagdaClan, Les Triplettes nebo Nos No Bambu. Režijně se podílel také na zahajovacím programu Plzeň 2015 Evropské hlavní město kultury. S Robertem Magrem v rámci jeho týdenního působení v CIRQUEONu rozmlouvala Veronika Štefanová.

Jaká je tvoje role v rámci laboratoře Circus Next?

Jsem tady v roli koordinátora. Mým úkolem je řídit diskuse okolo jednotlivých projektů každého ze zúčastněných. Cílem je, aby si mladí tvůrci uvědomili, kam chtějí ve své tvorbě směřovat a překonali bariéry, které si více či méně vědomě kladou. Pochopitelně je má role také více technického rázu, to znamená, že musím vymyslet, jaká bude skladba každého dne v rámci laboratoře – jak den začne a čím skončí. A musím také bedlivě sledovat, jak si každý v rámci tohoto týdne počíná. Pokud se najde někdo, komu společné sdílení názorů na tvorbu nevyhovuje nebo se v tomto systému ztrácí, je na mně, abych ho z toho začarovaného kruhu vyvedl.

Do laboratoře se přihlásilo celkem osm mladých cirkusových artistů-performerů. Dokázal bys popsat, jaké typy umělců se v této skupině sešly?

Skupina je to skutečně pestrá, už jen proto, z jakých zemí jednotliví účastníci laboratoře pochází. Nejen, že jsou skoro každý z jiné země, ale také vystudovali rozdílné cirkusové školy, což znamená, že jejich vnímání cirkusu a tvůrčí přístup k němu bude přirozeně rozdílný. Ve skupině je například jeden artista, který spolupracuje se slavným francouzským souborem Compagnie Rasposo a zároveň se pokouší o vytvoření vlastního autorského představení. A pak tady máme dvě české studenty katedry fyzického divadla, které se cirkusu ve své tvorbě také věnují, ale pochopitelně jiným způsobem, než absolventi profesionálních cirkusových škol. To, co mají ale všichni společné, je slovo „tvorba“, které se v rámci této laboratoře celý týden intenzivně věnujeme. Mladí umělci by tady měli pochopit, co to znamená být autorem vlastního představení a co to znamená být kritický k tomu, co vytvářím. Jsou tady také proto, aby sdíleli s ostatními své nápady.

Narážíte ve skupině na nějakou společnou problematiku, co se jednotlivých projektů či představení týče?

To se určuje jen velmi těžko, protože každý artista si sebou do tvůrčího procesu přináší zkušenosti z předchozích představení, i ze svých studií a vůbec ze svého osobního života. Navíc každý je jinak citlivý nebo vnímavý. Neřekl bych, že je spojuje nějaká problematika, ale spíše společná otázka, která se týká „metafory“. Neustále si kladou otázku, jak vyjádřit nějaké sdělení, které se primárně netýká daného fyzického pohybu. Společně se tady zabýváme tím, co pro ně v tvůrčím procesu znamená téma, nebo co slovo či nějaký výrok. Dotazování se na metaforu nebo metaforický jazyk gest je v podstatě konstantní dotazování se po významu.

Máš pro mladé umělce na tyto otázky nějaké odpovědi?

Nenabízím odpovědi, ale nabízím cestu k řešení těchto otázek. Je jisté, že existují metody, jak se ke scénické metafoře dopracovat. V takovém případě je důležité, aby došlo k otevřené spolupráci, závisí to na síle osobnosti každého takového umělce. Já osobně cirkus vnímám jako jeden z nejmodernějších způsobů uměleckého vyjádření. Je neskutečně současný a umožňuje vytvářet evokativní a silné obrazy. Metafory, které můžeme vytvářet v cirkuse, mohou být velmi originální. Pokud je chceme objevit, musíme se distancovat od všech klišé, která sebou cirkus přináší. Ta se týkají například vztahu umělce a publika, od něhož akrobat očekává aplaus. Klišé se také mohou pojit s prostorem, ve kterém je cirkusové představení uváděno, nebo výtvarné stránky se spoustou kýčovitých masek a kostýmů. Pokud chce artista v cirkuse objevit metaforu, musí se za ní vydat na neprobádanou cestu.

Tento typ uměleckého výzkumu, nebo možná i vzdělávání, ti vyhovuje?

Živý proces tvorby mě přitahoval a bavil vždy. Je obohacující sledovat mladého umělce, který se musí konfrontovat s tvůrčím procesem, který hledá vlastní tvůrčí rukopis. Je to dlouhý proces, ale mě baví ve všech jeho podobách, a to jak v prostředí škol, tak v prostředí cirkusových souborů, nebo když pracuji na svých vlastních projektech.

 

foto: archiv Roberto Magro