Reportáž Pavly Rožníčkové / V listopadu minulého roku proběhla první část čtyřtýdenního tréninku Caravan Circus Network pro lektory nejen sociálního cirkusu. Jedná se již o druhý ročník, do kterého má Cirqueon možnost vyslat své lektory. Minulý, jako první z prvních, absolvovali Marc Verhille s Bárou Bartoňovou, kteří veškerý program popsali ve své reportáži. No a letos se účastním já a Dáša z Kufru, neboli Dasha Heiland Trávníková. V prvním týdnu, který se konal v severoirském Belfastu, s představou dalšího výjezdu do Finska v únoru, nás prostě nemohlo napadnout nic jiného než „proboha proč tam“? Nutno vědět, že se kurzu účastní cca 20 lidí, včetně těch z Karibiku a Brazílie. Asi nikoho nepřekvapí, že jsme se viděly úplně někde jinde. Ale až na tu teplotu, Belfast je moc hezké město.
Program a osvětlování základních termínů social cirkusu byly sice přínosné, i když na můj vkus jsme mohli vše zvládnout za odpoledne, ale co bylo nenahraditelné, bylo setkání různých kultur a výměna zkušeností s učením cirkusu v různých kulturních prostředích. Pokud v Palestině mají problém vytvořit genderově smíšenou skupinu, v Karibiku a Brazílii mají problém naprosto opačný. Vidět na konkrétních příkladech práci s faktory genderovými, religiózními i regionálními, potažmo sociálními, a vést nad nimi diskusi, jak se vše promítá do jednotlivých hodin, tréninku i her, je k nezaplacení. Škoda, že zrovna na nejpřínosnější část bylo velmi málo času.
Různorodost jednotlivých lektorů nespočívala jen v kultuře, ale také v tom, z jakého centra pocházejí. Srovnávat jednotlivá fungování od Kima, který je v tanečním studiu v Soulu jediným cirkusákem, po berlínské Cabuwazi s pěti šapity a stovkami „zaměstnanců“, přináší přehledné kroky, jak se může takové centrum vyvíjet. Cirqueon je někde uprostřed, ještě známe jménem všechny naše kalkulačky a jejich funkci, ale zároveň už ne dopodrobna jejich každodenní náplň práce. Stále fungujeme na osobní rovině, ale zároveň už také působíme jako profi centrum, nejen jako parta nadšenců.
Co mne osobně přišlo přínosné z hlavního programu, byla myšlenka, která se mi usadila v hlavě a ozývala se celý týden, v rámci diskusí o přijetí každého do cirkusové komunity a rovnocenném pohledu na všechny. „Opravdu v cirkuse bereme své studenty rovnocenně a nikoho nevylučujeme?“ Samozřejmě, že pokud nám přijde jakýkoliv pankáč do hodiny, tak je to v pohodě, každá výstřednost je vlastně vítaná, a tichý nenápadný klaun v rohu je celý náš. Každý „kmen“ má ale své rysy, a pokud někdo vybočuje, má to ve skupině těžší, a můžeme se vědomě bránit, jak chceme, s podvědomím nic neuděláme. První krok cirkusových lektorů je, podle mne, si toto uvědomit.
