To Every Cloud – Dlouhá cesta do mraků

Vzdušné trio se na své pouti, vedoucí vzhůru, dopředu a dolů, dotklo každého z kovových mraků (sítě z kovových nitek). Některých jen na chvíli a sotva znatelně, jiných detailněji a procítěně. Pražská premiéra To Every Cloud tří artistek, které se rozhodly dosáhnout do mraků, představila zajímavý koncept. Zajímavý natolik, že by si zasloužil, aby byl dotažen.

KD Mlejn hostil začátkem února projekt finské tanečnice a akrobatky Ilony Jäntti, na kterém se dále podílely Eliška Brtnická a Šárka Bočková. Inscenace, s převažující složkou nového cirkusu – vzdušnou akrobacií, zkoumala možnosti práce s kovovými lanky spletenými do sítí, či stlačenými do tvaru lanoví, a také zkoumala vztah těla a kovu.

Jako divák vstupujete do zamlženého prostoru. První pohled zachytí rozložitou síť spuštěnou od lávky až téměř k zemi. Odlesk kovových nitek dodává tmě nádech tajuplné noční oblohy. A samovolně se spouští řetězec asociací spjatých s písňovými texty o mracích, například „Lítal jsem nad krajinou až do mraků“ (Pavel Dobeš), či Krylova Karavana mraků, nebo „Koukal se do mraků, jak nebem klidně jdou“ (Hop Trop) a narůstá očekávání.

První akcí byl šplh po síti. Vstoupila Eliška Brtnická. Na síti se pohybovala velmi obratně. Její sólo ještě udrželo napětí. Na ni navázala Šárka Bočková, pak Ilona Jäntti, která síť sklidila. Všechny tři skrze pohyb na jedné stěně představily vlastní pohybový rukopis a cíl. Postupně však vymizelo počáteční napětí. Velké očekávání se proměnilo v předvídavost, příběh se dál poměrně plynule přeléval z místa na místo a nástupy zprava, zleva, shora.

Akrobatkám se podařilo najít každému „mraku“ (pletivu) jinou cestu. Jejich inscenace začínala u země a vedla nahoru po síti, pak po žebříku dolů, přes houpačku, po koberci ze sítě, v roli připomínající klasickou drátěnku (což se jevilo jako výborný nápad), se zastavením na dvou šálách, po lanech z kovových sítí až nejvýš do posledních kovových mraků. Variabilita materiálu se ukázala jako stěžejní zdroj inspirace a pomůcka pro určení prostoru. S každým „mrakem“ trio přišlo s povrchově estetickou sestavou technicky zvládnutých cviků, ale co dál? Kde je to „víc“, co dělá cirkus novým cirkusem? Schéma sól, duetů a společných scén včetně přestaveb bylo sice funkční, ale neakcentovalo důrazněji změny rytmu. U každého „mraku“ začínala i končila kapitola. Vše pohybové včetně tanečních vstupů plynulo na stejné vlně, jako když mraky plují oblohou. A je to škoda. Například, jednou z nejzajímavějších scén byla ta, kdy se všechny tři artistky rolují v kruhu z kovové sítě. Tato vrcholná scéna přímo vybízí k vědomé práci s fyzickou podobností, humorným nadhledem a k širšímu rozvinutí pozemní akrobacie.  Moment, který by udržel pozornost diváka i v dvakrát delším rozsahu, se ale brzy zanořil do tmy, aby se prolnul s  obrazem nadcházejícím.

Z nonverbálních akcí nebylo zcela patrné, zda se mezi interpretkami rozvinul vztah, zda prožívají nějaké emoce a proč se rozhodly smísit akrobacii s baletem na špičkách a současným tancem. Z tohoto leporela o to hravěji pak vystoupily další inscenační složky, především linie auditivní a světelný design. Promyšleně sestavené variace kostýmů chránily artistky před ostrými nitkami materiálu, také kontrastovaly s ledovým třpytem sítí a doplňovaly výraznou estetičnost celého projektu. Střídaly se džínové kalhoty s tričkem či košilí v kombinacích tmavé a tyrkysové, černé legíny a trička, a dokonce se objevily i saténové šatičky lososové barvy.

Nedráždivá, nepodbízivá a velmi sugestivní byla hudba. Zcelovala a udržovala jednotlivé, občas neuměle slepované, scény až k snovému závěru, který však zhasl dřív, než mohl divák v mracích na chvíli spočinout. Světelný koncept s minimem reflektorů jinak celek zdařile povznášel; i když občas kontra světla svítila přímo do diváků a pár světelných změn se významově minulo s dějem na scéně.

To Every Cloud je učebnicovým příkladem inscenačního řemesla – rozkresluje techniku a prvky vzdušné akrobacie. Ukazuje, že je možné vsadit na jeden materiál, ale s tím, že sám materiál duši diváka nenaplní. Otázkou je, co  se stalo nebo proč se stalo, že tak zkušené a osobité umělkyně neproměnily svoje akrobatické dovednosti a taneční i herecké výkony v umění celku.  Jakoby se přání dotknout se mraků neodrazilo od stěn black boxu. Tedy zatím.

Závěrem se nabízí citovat anglické rčení „Every cloud has a silver lining“.  Všechno zlé je vždy pro něco dobré. Dobrých detailů je v inscenaci mnoho, dobré by bylo je ještě dotáhnout, nechat usadit a pár zbytečných vyškrtnout.

Hana Strejčková

 

To Every Cloud

režie: Ilona Jäntti

interpretace: Šárka Bočková, Eliška Brtnická, Ilona Jäntti

light design: Kauri Klemelä

psáno z pražské premiéry 1. 2. 2017, KD Mlejn

 

foto: Cirkus Mlejn

 

Publikováno: 12.2.2017