Veď mě, prosím! / Finsko-francouzský soubor Nuua uvedl inscenaci Taival, v českém překladu Způsob, jak jít. Hraje se o mezilidských vztazích a také o tom, že se nám někdy vlastně líbí, když za nás někdo rozhoduje. Taival je směs divadla, nového cirkusu, moderního tance a žonglování; hodina plná černého humoru, odhodlání, bolesti, a toho, jak daleko může člověk zajít, aniž by si ublížil.
Představení začíná sólovými výstupy. Jouni Ihalainen sedí během příchodu diváků do sálu na pódiu a zkoumavě pozoruje příchozí. Potom se pomalu vylupuje z voskového korzetu a opadnuté kusy rozdupává – krásná metafora vymaňování se z omezeného prostoru, který nám neumožňuje se dál rozvíjet. Coline Froidevaux tančí s obojkem kolem krku a s vodítkem – nejprve to vypadá, jako by ho chtěla sundat, odpoutat se, později ho však využije jako opěrný bod, podporu, bez které se neobejde. Sólová představení aktérů zakončuje výstup Nahuela Desanta, žongléra, kterého vyšší moc stále sráží k zemi.
Velkým pojítkem inscenace jsou psí vodítka. Alespoň jeden z účinkujících má vždy kolem krku obojek a je někým ovládán, omezován, strháván zpět nebo vláčen po podlaze jako kus masa. Úzkostnou atmosféru spoluutváří i to, že se vše odehrává na podlaze pokryté magnesiem a zbytky vosku. Černé oblečení se postupně špiní bílým prachem, který performeři doslova vytírají z podlahy.
Vážné výstupy založené na vyčerpání herců, vysilujících „pádech na hubu“, doplňují pasáže, ve kterých jsou diváci ironicky přesvědčování o tom, že všechno je v pohodě, a že je pro nás vlastně lepší, když se nemusíme rozhodovat. Nahuel Desanto je upoután na vodítku, které drží jeho kolega, a mluví o životě a plnění snů. Výsledkem jsou silné, ale smíšené emoce: úzkost, že performera přede mnou někdo doopravdy škrtí, mi nebrání zasmát se pokaždé, když se smíchem a změnou hlasu, způsobenou škrcením, sebejistě zachrchlá, jak je takhle vlastně svobodný a cítí se pohodlně.
Jinou vysilující scénu ukončí Jouni Ihalainen promluvou k publiku: „Ticho je relativní, bolest je relativní… A umění je bolest!“. A pak si začne postupně na vousy přidělávat kolíčky na prádlo a když už nemá místo na vousech, začne je dávat přímo na obličej. Připomíná podivné zvíře. Sebemenším pohybem svalů v obličeji kolíčky rozhýbe a vytváří komickou grotesku. Do toho všeho začne hrát srdceryvná vesele znějící píseň o lásce a začne ze sebe kolíčky strhávat a házet je do publika.
Dojem umocňuje hudba, střídání šera, kouře nebo ostrého světla reflektoru při monolozích postav. Představení neztrácí na dynamice, udržuje diváka v pozornosti a záměrně vyvolává rozporuplné pocity. Vodítka nejsou působivá jen jako rekvizita, ale stávají se zároveň originálním vyjádřením moci, která je jedním z hlavních témat inscenace. Tím spíš, že se v závěrečné scéně všichni tři účinkující symbolicky propojí a demonstrují závislost jeden na druhém. Tak dlouho si dva lidé zkracují volnost, a nevnímají svět kolem sebe, až nad nimi naplno převezme vládu třetí.
Aneta Borková
Článek vznikl v rámci semináře Jak psát o novém cirkuse III. a je součástí online sborníku publikovaného v sekci Knihovna – Online publikace.
foto: David Konečný
