CIRKOPOLIS – Aneckxander

V moci nahoty / Nahota v našem kulturním kontextu stále fascinuje i přesto, že se s ní docela běžně pracuje nejen na experimentálních scénách. Snad i proto platí za nejkontroverznější a zároveň nejpřitažlivější produkci letošního festivalu Cirkopolis sólová performance Belgičana Alexandra Vantournhouta Aneckxander. A je to tak dobře, i když ne kvůli nahotě. Otevírá se zde totiž mnohem ožehavější téma, a sice vyvázání každého jednotlivého diváka z konvence pasivního přihlížení. Nestačí se jen dívat, důležité je postoj vůči performanci ztvrdit aktivním jednáním. Manifestuje se tak chytrým způsobem svébytnost divadelního „arteaktu“ a vymezení vůči jiným audiovizuálním médiím, v naší době více než vlivným.

Z hlediště se zraky všech přítomných upírají dolů na hubenou, šlachovitou, ale zároveň svalnatou a silnou postavu. Vantournhout se zdá být na čtverci z bílého baletizolu mnohem menší a zranitelnější než ve skutečnosti, avšak dokáže změnit své tělo v tvárnou materii, ze které utváří roztodivné figury, odporující přirozenosti vzpřímené lidské postavy. V prostoru podobném boxerskému ringu připomíná exotické zvíře, které se nemá kam ukrýt.

Struktura asi padesátiminutové produkce svou jednoduchostí a čistotou zdůrazňuje tragikomickou pozici „zotročovaného“ Vantournhouta a podtrhuje neúprosnou kritiku pasivity publika. Po úvodu se svléknutím a hravými experimenty s tělem je celá druhá polovina postavena na variovaném opakování jediné akrobatické sekvence. Ve své podstatě jde o taneční choreografii, a jednotlivé pohyby plynou za doprovodu jednoduché melancholické melodie, kterou si Vantournhout sám nejprve nahraje na přinesených klávesách. Choreografie nabývá na intenzitě poté, co si protagonista postupně obuje koturny, navlékne boxerské rukavice a velký renesanční límec. Těžké boty komplikují pohyb a při dopadu nohou se ozývají tupé rány. Performer se sám ničí, zadýchává a bije sebou o zem. Přitom se však stále snaží udržovat oční kontakt s publikem, které je jeho pánem. Mezi tanečními sekvencemi tvaruje Vantournhout tělo opět do originálních poloh, v nichž se pohybuje po celém ringu nebo se schoulí do klubíčka uprostřed bílého čtverce.

Nahota vytváří neviditelnou zeď mezi oděnými diváky a svlečeným performerem. Odlišnost je příliš neúnosná, a svádí k tomu pohlížet na něj jako na cizince či ne-lidskou bytost, vetřelce, který nezapadá a nelze mu rozumět. Navzdory tomu, že se on sám snaží najít porozumění. Dvakrát se ve své nahotě vzpřímí a s doširoka rozpřaženýma rukama přistoupí k první řadě, jako by čekal na objetí. Když nepřijde žádná reakce, podléhá iluzi své nedostatečné lidskosti, jež dále určuje jehopodřízenou roli vůči publiku – postavením těla připomíná opět spíše zvíře než člověka.

Na úplném konci představení se vztah publika k účinkujícímu vyhrocuje. Každý se musí sám za sebe rozhodnout, kdy opustí sál, neboť Vantournhout i po třetím potlesku zůstává na jevišti. Improvizuje, vytváří čím dál tím jednodušší pohyby. Divák je vyzván k zaujetí postoje, neboť jeho setrvávání v sále prodlužuje performanci (teoreticky do nekonečna). Tato záměrná neohraničenost poukazuje na podřízenost aktéra vůči publiku, jež nemůže zůstat dále pasivní. Divákům je dána moc, kterou musí buď přijmout, nebo se jí vzdát. Přítomností v sále performera zotročují a nutí ho k pokračování. Jedině svým odchodem osvobodí jeho i sebe sama.

Barbora Kašparová

 

Článek vznikl v rámci semináře Jak psát o novém cirkuse III. a je součástí online sborníku publikovaného v sekci Knihovna – Online publikace.

foto: David Konečný

 

Publikováno: 9.3.2017