Nenápadný půvab zchátralosti / Inscenace Marée basse (Odliv) souboru Compagnie Sacékripa z francouzského Toulouse staví – na rozdíl od ostatních produkcí letošního ročníku Cirkopolisu – především na gagu, klaunství a situačním humoru. Během hodinové stopáže sleduje divák pokusy dvou stárnoucích artistů o vytvoření večerní idylky u svařeného vína a televizní obrazovky. Během jejich snažení vznikne ze zdánlivě snadných aktivit, jakými je krájení jablek či otevírání vína, napůl melancholická a napůl ironická klauniáda.
Autoři a zároveň představitelé obou postav nenechávají nikoho na pochybách, že sleduje výjev ze dna společnosti. Tento pocit je umocněn tím, že diváci jsou vystaveni většímu nepohodlí, než na jaké bývají zvyklí: tvrdé úzké lavice rozmístěné do půlkruhu působí dojmem torza hlediště z cirkusového šapitó. Na místě manéže se ovšem nachází nuzný příbytek obývaný dvěma zanedbanými muži.
Zprvu lze pouze sledovat dvě lidské trosky zápolící s běžným vybavením domácnosti. Rutinní činnosti se v jejich rukou stávají čím dál tím nezvladatelnější. Tragikomické pánské duo zpočátku připomínající Pata a Mata (avšak typově podobné spíš Terenci Hillovi a Budu Spencerovi) manipuluje s předměty denní potřeby tak, že střídá totální klaunskou neschopnost s vrcholnou obratností profesionálních vrhačů nožů.
Oba zestárlí klauni jako by si chtěli dokázat, že ještě nepatří do starého železa. V sebeobyčejnější akci, kterou může být třeba pokus otevřít plechovku, spatřují výzvu k předvedení cirkusového triku – který většinou naprosto selže. Mazání taveného sýra na chleba vypadá tak, že jeden stojí druhému na ramenou a nechává klouzat sýr po pleši svého kolegy. Ten se naopak vrcholně soustředí, aby se sýrem trefil na krajíc chleba a ne jinam.
Performeři sice nikdy nevystoupí z rolí životních ztroskotanců, jejich identita však nabývá čím dál jasnější obrysy. Vytažení křiklavých vyšívaných cirkusových vest ze staré truhly naznačí, že máme co do činění s vyhořelými artisty, kteří už nejsou schopni pořádně dokončit akrobatickou figuru a svůj um s noži využijí tak maximálně ke krájení jablek. To, že si ze záznamu pouštějí nahrávky svých někdejších triumfů, svědčí o jejich zoufalství, ale zároveň je to (společně se svařákem) jedna z posledních životních radostí.
Pokud chtěla Compagnie Sacékripa vytvořit obraz budoucnosti, jež čeká na zestárlé cirkusáky, jedná se o obraz dosti ponurý. Navzdory tomu, že se divák, pokud přistoupí na hru klaunů-akrobatů, nepřestane jejich gagům smát až do konce představení. Není to ale smích zlomyslný. Na nedokonalosti vzezření i předváděných figur Benjamina De Matteise a Mickaëla Le Guena je cosi půvabného. Jistě v tom hraje roli jejich fyzická odlišnost a rozdílný způsob komediálního herectví. Zavalitý Le Guen staví především na zdánlivé nemotornosti a očním kontaktu s publikem. Což podtrhuje husté černé obočí, pěstěný plnovous a majestátní pleš. Naopak De Matteis působí spíše dojmem smutného klauna, vyvolává dojem, že se každou chvíli rozpláče z neodvratné katastrofy vyvolané zdánlivě banální manipulací s lahví vína. Vzájemný vztah obou protagonistů není nijak přesněji určen, nejsou blízcí přátelé nebo snad příbuzní. Přistupují k sobě spíš jako kolegové, dvě komické postavy.
Marrée basse má potenciál diváka nového cirkusu urazit svou záměrnou neotesaností. Vysmívá se totiž – mimo jiné – i touze po bezchybnosti pohybových dovedností.
Otto Linhart
Článek vznikl v rámci semináře Jak psát o novém cirkuse III. a je součástí online sborníku publikovaného v sekci Knihovna – Online publikace.
foto: Compagnie Sacékripa
