CIRKOPOLIS – Autour du domaine

Rovnováha ve čtvrté dimenzi života / Ocelové lano jako středobod světa a rovnováhy představil francouzský soubor Collectif Porte27 – Marion Collé  v inscenaci Autour du domain. Název a inspirace pramení ze sbírky poezie Du domain (volně přeloženo Z krajiny nebo Z říše) bretaňského básníka Eugène Guillevice (1907), na jehož dílo měla země plná kamenných menhirů bezpochyby velký vliv: častým motivem je kámen a s ním spojené duchovno, kosmická energie, tajemství přírody a nekonečno.

Představení začíná dlouhou tmou, do níž znějí verše střídavě ve francouzštině a češtině. Klidné reprodukované hlasy jdou občas přes sebe a slova se mnohdy opakují, někdy naopak panuje hluboké ticho. Divák se pomalu naladí na tento meditativní svět, když ho překvapí prudký vteřinový záblesk jasného světla, v němž zaznamená postavu. Opět temno a po chvíli pomalou přeměnou v šero objevujeme napjaté lano v podobě pevné horizontální linie.

Dvě ženy v neutrálních černých kostýmech s krátkými nohavicemi a bez rukávů vykreslují obrazy pohybem holých končetin, uvolněný zpomalený výraz podobný butó, podporují i jemné zvuky. Do tváře jim téměř není vidět, což brání ve vnímání postav jako individualit a budí dojem materiálnosti. Artistky pohybující se na lanech proplouvají prostorem jako by to byly spíš neurčité entity různě se přeskupující kolem ostré čáry.

Kompozičně do detailu vyladěné výjevy dvou lidských těl v přirozeném napětí a bez touhy po synchronizaci, symetrii nebo  eleganci podporuje i scénografie. Světelný design dělí sál co do hloubky na tři roviny, z pohledu diváka tři podélné pruhové prostory za sebou. Dominantou prvního, nejblíže k publiku, je lano těsně nad zemí. Prostřední koridor je určen stejným lanem o dva metry výše. Třetí, zadní prostor je prázný a dotváří ho projekce na černý horizont. Hra s reflektory nechává jednotlivé sekce objevovat a mizet. Často se zúžením přesně mířených světelných paprsků vyrýsuje jen tenký prostor lana, do nějž  ženy vchází, vbíhají a v němž odhalí jen části nohy, krku nebo zápěstí.

Vizuální dojem však není jedinou výraznou stránkou představení. Provazochodectví jako cirkusová disciplína jde v Autour du domain daleko za hranice toho, co jsme zvyklí vídat. Kombinuje rovnovážné pohyby s mnoha sedy či lehy, ale přidává také visy blížící se technice vzdušné akrobacie, především na vyšším ze dvou lan. Hypnotizujícím a zároveň naprosto tichým pohybem vyvolávají obě artistky nekonečnou atmosféru plynulosti. Výraz obou těl je přitom uvolněný, přestože provedení některých pozic v tomto pomalém modu musí vyžadovat notnou dávku síly a techniky, nic takového není navenek signalizováno. Vysoká technická úroveň vrůstá do poezie a nežádá potlesk, plyne a tepe. Žádné propnuté špičky, běžný akrobatický prvek ani extrémně nebezpečný trik se nekoná. Přesto ve své pozvolnosti nachází dynamické pasáže, nenudí a udržuje publikum v očekávání dalšího neobvyklého zjevení. Projekce na černém zadním plátně, matně vykreslující les, řeku a další podobné motivy, dále  utvrzuje v souznění s přírodou.

„Měli bychom sestoupit a setrvat v tomto druhu země /…/ Není nutné vědět, že říše je celá nad námi,“ recituje hlas v závěru představení, které úspěšně navodilo pocit bezčasí. Jako by uběhlo tisíc let a zároveň ani vteřina. Dotkli jsme se záhady megalitických staveb, pomocí nichž lidé před tisíci lety komunikovali s kosmem. Jejich energie je tu stále, proplétajíc se s prokluzujícími těly.  V jednom okamžiku jsme se ocitli v dimenzi před narozením i po smrti. Francouzské artistky nám tak předestřely svědectví o tajemství života a rovnováhy vesmíru.

Eliška Brtnická

 

Článek vznikl v rámci semináře Jak psát o novém cirkuse III. a je součástí online sborníku publikovaného v sekci Knihovna – Online publikace.

foto: David Konečný

 

Publikováno: 9.3.2017