Nekonečná smyčka / Letošní Cirkopolis zahájila inscenace Taival finské skupiny NUUA. Na jevišti již během příchodu publika do sálu sedí muž, do půl těla pokrytý voskovou krustou, jenž pozoruje dění v sále a hledá diváky, s přáním, aby mu jeho pohled opětovali. S posledním příchozím, sál pohasíná a zůstávají rozsvíceny pouze bodové reflektory namířeny na vybrané diváky a performera sedícího na jevišti. Ten se pak v prvním výstupu doslova vyklubává, pomalými pohyby se vysvobozuje, krunýř za zesíleného zvuku praská a po kusech odpadává na zem.
V následující scéně, přichází akrobatka Coline Froidevaux nakloněna v úhlu téměř 45°. Jako bytost bez tíže a jakkoliv hranic se přibližuje k zemi, bez toho aby ani jednou zaškobrtla nebo zaváhala. Představení pokračuje výstupem žongléra. V půlkruhu, ohraničeném podlouhlými světly se jeho kužely mění v samurajské meče a žonglování v urputný boj s neviditelným nepřítelem. Je neustále srážen k zemi, ale po každém pádu se ze země zvedá, i když mu s neúspěchy viditelně ubývají síly i odhodlání.
Úvodní sóla nastiňují témata, která jsou pro inscenaci klíčová: svoboda, hranice, kam až je možné zajít, kolik odhodlání a vůle jsme schopni ze sebe vydat. V další části se ve všech výstupech začnou objevovat samonavíjecí vodítka, ty si postupně všichni tři účinkující připnou ke krku na kožené obojky. Každý si přitom vyzkouší jak roli vodícího, tak toho na vodítku. Vrchol absurdity nastane ve scéně, kdy Jouni Ihalainen drží Nahuela Desanta na vodítku, ten se však navzdory tomu snaží dostat co nejblíže divákům a přesvědčit je o důležitosti svobody, o tom, že i on sám je svobodný a cítí se dobře. Škrcení i následná deformace hlasu vyvolávaly spíše smích, ten však vystřídal odpor a rozpaky. Díváme se pobaveně na scénu, kdy je někdo reálně škrcen a nikdo nic neudělá. Je to divadlo, ale stejně… Opačné pocity nastaly v sólovém výstupu, ve kterém si Ihalainen postupně na obličej přicvakával dřevěné kolíčky na prádlo. Soucit (ty kolíčky ho přece musí bolet) vystřídal smích – když performer začal obličejem přehnaně hýbat, kolíčky se rozpohybovaly a vytvořily zvláštní obraz připomínající pohyby dikobraza. Teprve v závěrečném obrazu se všichni tři účinkující poprvé spojí navzájem: každý ovládá a zároveň je ovládán.
Taival vyvolává zneklidňující pocity. Pracuje s vážnými myšlenkami, často ale předkládanými způsobem, který je zesměšní nebo aspoň dostatečně „uzemní“. Napjatou atmosféru účinkující sami opakovaně shazují a začínají ji budovat vždy znova od začátku. V některých momentech bylo velmi těžké na tuto „hru s náladou“ přistoupit. V počátečních obrazech se publikum naladí na abstraktní obrazy, pomalé vážně vyznívající scény s velkou myšlenkou. Když se později aktéři snaží své sdělení odlehčit, je jejich projev méně uvěřitelný nebo dokonce křečovitý. V každém případě se ale pohybujeme na hraně, co může jednomu připadat vážné, je pro jiného zdrojem pobavení nad absurdností předváděné situace.
Kateřina Korychová
Článek vznikl v rámci semináře Jak psát o novém cirkuse III. a je součástí online sborníku publikovaného v sekci Knihovna – Online publikace.
foto: David Konečný
