Ve středu 29. března začal festival ženského nového cirkusu Fun Fatale. Úvodní site-specific performance se nesla v duchu intimní atmosféry, kterou nás provázela skupina performerek ze čtyř zemí – Cléo Lanfranchi z Francie, Natalie Reckert z Německa, Morgane Widmer a Stéphanie N´Duhirahe ze Švýcarska a jako zástupkyně za Českou republiku Eliška Brtnická.
Zahájení proběhlo v galerii Bubec, kam se mohli návštěvníci vypravit společně ze Smíchovského nádraží a užít si atmosféru společného zážitku od začátku do konce. Cesta do galerie je poněkud trnitá, nedostanete se tam tramvají ani metrem, ale určitě se vyplatí zajet se tam podívat.
Představení začalo venku, kde byla umístěna velká kovová koule a pokračovalo uvnitř galerie, kde byly další sochy. Objekty Čestmíra Sušky artistkám posloužily jako základní stavební kámen k vytvoření této performance. Jednalo se o různě veliké sochy, využívající prostor jako hmotu k dalšímu použití – v sochách bylo volné místo přímo vyzívající k jeho využití. Konstrukce soch jsou vyrobeny tak, aby jimi mohlo proudit světlo. Jsou pokryty větším množstvím děr, kterých se dá využít jak k nasvícení, tak k tomu, aby do sochy pronikla nějaká končetina, případně se v ní schoval celý člověk. Akrobatické výstupy, především sóla nebo dua na objektech i v objektech, osvětlovaly zbylé artistky baterkami. Nasvítily vždy jen část objektů, čímž vytvořily nezaměnitelný živý obraz. Světlo používaly i u soch, ve kterých nemohly realizovat taneční ani akrobatické prvky, ale byly například zajímavě řešené a obyčejná baterka vložená doprostřed předmětu vytvořila během okamžiku kouzelnou atmosféru.
Působení umění tady a teď a také atmosféra a emoce jsou podle mě v novém cirkusu ještě o malinko důležitější než v kupříkladu činoherním divadle. A ve spojení s vystavovanými objekty dokázaly vytvořit neopakovatelný zážitek. Mohli jsme tak vidět například propletenec rukou a nohou, které artistky vystrkovaly ze sochy, jež připomínala kmen stromu. Nebo jsme byli svědky akrobatického výstupu v kovové polokouli, ze všech stran proděravělé, ve které se nám naskytla podívaná na několik možných využití této „rekvizity“. Na začátku výstupu byla performerka uvnitř polokoule, se kterou pohupovaly ostatní dívky. Později polokouli překlopily a artistku v ní uzavřely. Musela tak provádět kontorsionistické výstupy uvězněna za mřížemi objektu.
Představení, ač se nezkoušelo nijak dlouho a vycházelo především z momentální nálady samotných performerek, působilo uceleně. Čas se na chvíli zastavil a plynul pomaleji v komorní atmosféře galerie, kde nebylo žádné „pódium“ či oddělený prostor pro vystupující. Dívky se pohybovaly mezi diváky. Výtvarné i akrobatické umění jsme zažívali na vlastní kůži. Každý z nás si někdy v galerii přál sáhnout na vystavované předměty; tady se to mohlo stát. Uvědomila jsem si, jak důležité je nahlížení na umění jako takové. Člověk vidí jednoduchý objekt, ale ve chvíli, kdy ho použije někdo jiný jako rekvizitu, dodá mu světlo a lidský prvek nový význam.
Aneta Borková
foto: Festival Fun Fatale
