Během tří večerů strávených na Fun Fatale jsem přemýšlela o novém cirkuse jiným způsobem, než na prestižnějších akcích jako je Letní Letná nebo Cirkopolis. Zdejší představení stejně jako komorní atmosféra celé akce vybízely k osobnějšímu a uvolněnějšímu přístupu. Snad všechna díla odhalovala, jaký mají aktérky ke svým disciplínám vztah a které metafory v nich vidí.
Na této atmosféře se podílela také dvaceti pěti minutová inscenace Shift německo-íránské akrobatky na visuté hrazdě a antipodistky Roxany Küwen. Aktérka věnovala velkou pozornost naladění, s nímž mohlo publikum její čísla vnímat, a systematicky ho po celý průběh představení ovlivňovala. Dotvářela tak i interpretovala jednoduchou příběhovou linku, která měla nejvíce prostoru v prvních výstupech.
Když se rozsvítilo v sále, seděla Küwen dlouho a klidně na visuté hrazdě v póze, kterou by mohla zaujímat „nóbl“ dáma na sofa, čekající, až přijde na řadu v salónu krásy. Artistku zřejmě stála tato uhlazená strnulost stejně energie jako pozdější náročné žonglování. Musela totiž na svém těle udržet mnoho míčků. Jeden se nacházel v dolíku jejího koketně prohnutého pasu, jiný mezi její tváří a závěsným lanem hrazdy, mnoho v náručí nebo mezi holeněmi. Od chvíle, kdy aktérka nechala skoro všechny míčky popadat na zem, se postava „dámičky“ začala z inscenace vytrácet.
Objevil se její protipól, žena, které je sice jedno, jak působí, ale která miluje změnu. Pro vytvoření takové postavy jako by bylo žonglování pomocí nohou stvořeno. Chápavé pohyby všech čtyř končetin artistku (i postavu) připodobňovaly k tvoru příbuznému opici či chobotnici. Zatímco v prvních scénách šlo o to, aby měla postava pod kontrolou každý milimetr svého těla, s postupem představení se stále více stávalo, že si její ruce a nohy začaly žít vlastním životem. Artistka například občas žonglování přerušila, každou končetinou uchopila jeden míček a pak jimi vlnivě pohybovala a vytvořila na pár vteřin dojem, že míčky ožily jako nějaký podivný živočich.
Tyto, řekněme loutkoherecké, momenty zapadaly i do roviny, v níž Küwen ovlivňovala naladění publika. Diváci byli při sledování aktérčiny technické zdatnosti nuceni se náhle na moment „přeladit“ na vnímání loutkového divadla a pak zase zpět. Küwen tak zdůraznila rozdíl mezi stavem, v němž diváci vnímají její fyzickou přítomnost jakožto artistky, a stavem, kdy se soustředí na divadelní znaky. K této připomínce se pak ještě několikrát vrátila. Například si nalakovala nehty a musela pak brát při žonglování ohled na jejich zasychání. Osobně jsem pak během dalších scén na aktérčiny nehty vzpomínala často a se zneklidněním. Jindy Küwen iritovala diváky tím, že několikrát přerušila žonglování a vydala se k vypínači u dveří rozsvítit v hledišti. Oslnila tak publikum, které dosud sledovalo spoře osvětlené jeviště.
Celkově jsem měla dojem, že sleduji místy nepohodlně trhavý, ale osvobodivý vývoj hlavní postavy. Iritující chvíle vyvažoval radostný a energický ráz žonglování. Nejvýraznější byla na Shift nejspíš čistota, která se projevila jednak tím, že zde nebylo použito žádné číslo pro svůj fyzicky ohromující efekt, a jednak způsobem, jímž Küwen vystavěla psychologii své postavy. Nikdy nepostupovala činoherně (nevyjadřovala se mimikou a skoro nikdy ani pantomimicky), ale vyšla čistě z výrazových možností svých artistických disciplín. Svá čísla především jednoduše, ale originálně stylizovala.
Shift sice není na první pohled ambiciózní dílo, je však velmi pečlivě propracované a disciplinované. Proto může překvapit, že Roxana Küwen není jen jeho performerkou, ale i jedinou režisérkou.
Barbora Etlíková
autorka a interpretka: Roxana Küwen (visutá hrazda a antipodistika)
foto: Gaia Recchia
