Festival Fun Fatale v KD Mlejn završilo duo akrobatek ze skupiny Les Quat‘ Fers en l’aire. Jejich představení s názvem Gravir, čili stoupat, drápat se nebo jednoduše přeloženo slovem horolezectví, se opravdu odehrávalo převážně ve výšce, ve vzduchu.
Na scéně stála vysoká čtyřnohá konstrukce s plošinou. Připomínala nohy našponovaného pavouka. Mezi nimi byly umístěny černé žíněnky. Jakoby zdálky se ozývaly zvonce krav pasoucích se na horských lukách, občas je přehlušila ozvěna nebo melodičtější hudební kolorit. Vstoupila turistka (nebo horský nosič) v čepici s lyžařskými brýlemi, bundě a šusťákových kalhotách a batohem na zádech, ze kterého koukala dívčí hlava a trčely nohy. Obě (jedna s druhou na zádech) se odvážně brodily řadou diváků, tedy oklikou k hrací ploše.
Úvod představení tak jasně předestřel, že půjde o nadsázku, sebeironii, klaunérii a párovou spolupráci, kdy silnější akrobatka (Garance) podporuje drobnější (Gabi). Lehkost a legrace vytrvaly až do konce. Obě artistky zdařile komunikovaly s publikem, mezi sebou i s prostorem. Pohledů do diváků se nebály, nešetřily jimi a se ctí ustály i výrazy, kterým by už slušel klaunský nos. Jejich dějovou linku tvořil pokus o zdolání hory (nejspíš v zimě), která se poté proměnila ve skokanský můstek u vody; v anotaci se píše, že díky klimatickým změnám sníh roztál.
Artistka Garance byla bází jak pro vzdušnou párovou, tak pozemní akrobacii a byla výchozím bodem pro valnou většinu gagů. Byla odvážná i ve zvukových projevech, umocňujících emoce či humor, až do letmých nádechů trapnosti. Ve své roli byla uvěřitelná a hlavně vypadala naprosto jistě v držení a při všech manipulacích s drobnější kolegyní, s níž si pohazovala, protáčela ji, přehmatávala z rukou ke kotníkům apod.
Gabi, s dívčím vzezřením, pak dotahovala artistická čísla od technického perfekcionismu až po estetickou ladnost. Pracovala s přesnými detaily svého dynamického těla, jako například v ohýbání, povolení a vypnutí těla. Občas jakoby i zastavila moment ve vzduchu a dostala se do stavu beztíže. Zásadními intermezzy bylo vysušování rukou a nohou magnéziem, tuto akci povýšily pokaždé na metaforu, například s magnéziem manipulovaly jako s krémem na opalování. Herectví uplatňovaly hlavně v momentech šplhání vzhůru, které si obě ve svých rolích užívaly, a v netopýřích závěsech, kdy visely hlavou dolů a pohrávaly si s gravitací. Ani jedna se nebála, nebo to nedávaly najevo, pádů do žíněnek. Například Garance vypadala, jakoby doslova skákala z můstku do „vody“.
Gravir je příjemně oddechové představení bez nutnosti tematicky hloubkové zátěže. Vystačí si s rozměrnou „pevností“ o čtyřech nohách, s žíněnkami a s jedinečností dua artistek, jejichž ruce si navzájem „sedly“. Pevný dějový základ s pevně ukotvenou konstrukcí a pevným spojením páru pro vzdušnou akrobacii přinesl lehkost, vtip a bezstarostnost – zábavnou podívanou pro všechny generace. Je jen škoda, že jsme si zimních radovánek a letní kratochvíle užili s ohledem na délku představení tak krátce.
Hana Strejčková
foto: soubor Les Quat‘ Fers en l’aire
