V rámci druhého dne pražského festivalu Fun Fatale 2017 se odehrálo představení švédských a norských performerek ze souboru Vixen. Ženy z Vixen (z anglického překladu dračice nebo ďáblice) zkoumaly bytosti sobě nejbližší – ženy. Od začátku je nám jasné, že všechny předsudky, typu, co žena může a co se pro ženu nesluší, musí jít stranou. Ukazují divákům součást ženské osobnosti, u většiny ale dobře skrytou pod maskou takzvané „spořádané ženy“.
Na scéně jsou dvě lana, vertikální, pod kterým je tlustá žíněnka, slackrope neboli volné lano, ve výškách pohupující se hrazda a v přední levé části mikrofon. Na scéně se objeví tři performerky s chlupatými beranicemi na hlavě a sklenicemi na naplněnými vodou. Mají skloněnou hlavu, kterou do hudby mírně škubou, později se intenzita zvyšuje a všechny tři se setkají v jednotné choreografii. Jedna z trojce se oddělí, ocitne se u mikrofonu a pomalým klidným hlasem začíná odříkávat text o dokonalém energickém ženství. V tu chvíli Karoline Aamås začíná svou performance na vertikálním laně. S dlouhými rozpuštěnými blond vlasy šplhá nahoru. Z ničeho nic se ale pouští a padá dolů na žíněnku. Jako jakási divá žena leze s rozježenými vlasy opět vzhůru. Tentokrát vyleze zhruba do půlky lana, aby mohla udělat jeden z cirkusových prvků, ale znova s hlasitým žuchnutím padá. Je to ale pád poslední. Naváže na něj nespoutanou svižnou akrobacií, v níž ale nad fyzickým pohybem dominují její stále rozpuštěné dlouhé vlasy. Ty zdůrazňují její dravost, s jakou se neustále dostává vzhůru, aby se mohla dynamickým pádem opět přiblížit k zemi.
Pozornost se poté soustředí na Elise Bjerkelund Reine, která ovládá kontorsionistiku (cirkusová disciplína, která vychází z výrazné flexibility těla a hypermobility kloubních pouzder). Při jejím vystoupení s touto disciplínou diváci reagují rozdílně. Někteří zavírají oči nad končetinami v neuvěřitelných pozicích, jiní naopak oči nevěřícně vytřeští a skoro nemrkají, aby jim nic neuteklo. V jejím výstupu ale bylo něco jiného, něž většina lidí zná z tradičního cirkusu a vystoupení hadích žen. Ty většinou předvádí svou abnormální flexibilitu jako něco děsivého, jako součást takového malého obludária. Z výstupu Elise Bjerkelund Reine jsem takový pocit neměla. Naopak, bylo to citlivé objevování hranic vlastního těla, kterých v případě této performerky moc nebylo. Během vystoupení jsou kolem ní rozmísťovány květiny, které mají na koncích přísavky. Když vystoupení skončí, ocitáme se jako na rozkvetlé louce. Moa Asklöf Prescott si ale jeden květ utrhne, čímž vzbudí pozdvižení zbylých artistek, a tudíž je vyhnána na vertikální lano.
Předvádí podobný stav „šílenství“ jako v prvním výstupu Karoline Aamås. Dokonalá žena musí přeci zvládnout všechno s úsměvem. Prescott vytahuje sytě rudou rtěnku a začíná si při balancování na laně malovat pusu. Půlku z rtěnky ale ukousne a vztekle ji plive směrem k divákům. Vytahuje hřeben a začíná si jím tupírovat vlasy. S takto upraveným zevnějškem, začíná vydávat vzteklé výkřiky, jako dravá šelma, která chce každou chvíli zaútočit. Přitom se stále s jistotou pohybuje na prověšeném laně, na kterém dělá kotouly, přechází ho z jedné strany na druhu, nebo se zcela zastaví, postaví se na něm čelem k divákům a rozkřičí se na ně.
Do této chvíle se představení zaobíralo převážně ženskou psychikou. Změna nastala ke konci představení. Na Karoline Aamås začaly performerky navěšovat podlouhlé látkové pytlíky, které byly z obou konců dekorovány bradavkami. Na nehybnou postavu v podstatě navěšovaly prsa různých tvarů a velikostí, připevňovaly vycpávky břicha i nohou. Když zdobení skončilo, Aamås všechny vycpávky shodila a začala závěrečná absurdní „diskotéka“, což signalizovala barevná poblikávající světla. Každá performerka měla svoje vycpaná prsa, která se ale v jejich rukou měnila v telefon nebo šátek na hlavu.
V inscenaci performerky výrazně pracují se všemi ženskými tabu, obrací je ze všech stran, překlápí je ad absurdum, dělají si z nich legraci. Každá s použitých cirkusových disciplín doplňuje výpovědi performerek a dotváří jejich pohled na osobnost ženy. I když je většina momentů velmi nadsazená, přináší ucelený vhled do tématu. Zvolená forma, dohnat vše k absurditě, je pravděpodobně jediná cesta, jak se dotknout takto ožehavých témat a nemít strach z reakce publika. Protože první, kdo si z toho dělá legraci, jsou samy tvůrkyně.
Kateřina Korychová
autorky a interpretky: Karoline Aamås (vertikální lano), Moa Asklöf Prescott (slackrope – volné lano), Elise Bjerkelund Reine (visutá hrazda a kontorsionistika)
foto: festival Fun Fatale
