14. 4. 2017, Recenze

Pod tíhou krásné lodě

Shakespearova Bouře, již po staletí tak lákavá látka ke zpracování, se dodnes interpretuje a inscenuje na mnoho způsobů, od loutek přes masky, pohyb a tanec, po klasickou činohru. Novátorsky a neotřele se Bouře v minulosti chopili například Footsbarn Théâtre, kteří se nebáli masek, rituálů a šapitó, či Peter Brook ve světoznámé verzi z devadesátých let.

V inscenaci pro děti a rodiny, uvedenou na Jatkách78, se finský režisér Maksim Komaro vydal cestou nonverbálního fyzického divadla a loutek (či předmětů) a inspiroval se zejména postavami Prospera, jeho dcery Mirandy a bouří na moři. Příběh tak vypráví o dvojici, starším muži a dívce, která se nalodí a vydá na plavbu. I navzdory svým kouzelnickým schopnostem je však přemůže bouře a ztroskotají. Moře je vyplaví na ostrov. Tam opraví loď a znovu se vydají na cestu. Jednoduchá dějová linka je lehce srozumitelná i dětskému divákovi a proto nabízí opravdu velké možnosti hry a hraní si. Dává prostor ke klaunérii a akrobacii a vytváření tajuplných světů.

Inscenace Prospero se však, obrazně řečeno, drží „při zdi“, doslova „na zemi“. Neopouští prostor divadla, i když v náznacích touží a chvílemi dokáže i vzlétnout, plout, nebo vlát na snových oblacích. Příkladná pro pochopení je repetitivnost motivů (např. plavba, lov), ale žel i vtipů (např. ohlodávání zvířátek, plivání vody). Situace od samého úvodu působí nedotaženě, jakoby nebyl čas krásné a bohaté téma propracovat do hloubky, která by se projevila v hereckých akcí a v partnerské souhře. Zásadně chybí i rafinovanější rozvinutí akrobatického potenciálu v případě představitelky dívčí role Milly Lahtinen. Například v první plavbě, kdy se loď houpe, jevištní efekty sugestivně podtrhují narůstající sílu bouře, ale herecká akce se ve své podstatě omezuje na ilustraci všech dopadů ničivého živlu. Namísto, aby se zážitek umocnil skrze fyzické projevy disponovaných protagonistů, divák sledoval, jak jsou zmítáni a rozmetáni scénografií. Až nečekaně bylo vidět kolísání energie herců úměrně s tím, zda jejich akce narůstala (např. v situaci s mývalem), nebo se topila v opakováních, anebo byla jen praktickou vycpávkou pro přestavbu, jako byl tanec s kabátem. Příkladem může být situace s motivem obtížného hmyzu na ostrově. Byl to velmi nosný nápad, protože pro diváka je tato situace velmi známá a tudíž rychle pochopitelná. Zpočátku to zábava byla, ale četná opakování téhož – bzukot, rozsvícení lampičky, lapání po hmyzu, usnutí – udělalo z vtipu toužebné čekání na změnu.

Režisér si vytvořil vizi o hvězdném nebi, liduprázdném ostrově, o světě kouzel, do kterého zasadil dvě postavy a nechal je plout v čase. Hrdinům vdechl pár motivů od Shakespeara. Prospero (Jiří Kohout) shodně s inspiračním zdrojem zůstal kouzelníkem, Mirandu Komaro ozvláštnil motivy z Kalibána (např. ohlodávání zvířátek až na kost) a čistě pocitově se nad vším vznášel Ariel. Okouzlujícím dojmem představitel Prospera působil ve chvíli, kdy na začátku nenápadně vešel před oponu. V sále se zhasínalo, utichal šum. Na nitkách se před ním houpala marioneta; žel poprvé a naposledy. Oba byli identičtí v kostýmu, vousech i nápodobě pohybů. Spolu po prologu, jako malý a velký kouzelník, pak přitáhli divákovu pozornost na moře. S vlněním opony, které zdařile navodilo iluzi oceánu, se odkryla scéna, jejíž dominantou byla dřevěná loď. A tak jako Maksim Komaro svou inscenaci Noodles (pro NoFit State Circus) postavil hlavně na scénografii, a tudíž ji utopil v lanoví, šňůrách, provazech, tak v Prosperovi ji zatížil velkou lodí. Tento zásadní prvek byl tak výrazně rozpracovaný jako žádná jiná složka představení. Množství možnosíi rozebrání lodi a její následné využití bylo až překvapivé. Stejně tak udivující byly i scénografické detaily, například výzdoba pokojíčků vytvořených z dílů lodní konstrukce.

Představení by mohlo být kouzelné, nebo působivější, pokud by se nesnažilo vyhovět všem divákům. Pak se totiž může stát, že téma, už tak pohupující se na vodě a poletující ve větru, je rozpíjeno natolik, že prostě mizí a není se čeho chytnout.

Co ale se situací, když děti v publiku pláčou a dospělí čekají, co přijde dál? Pár skvělých gagů a náznaků grotesky, ale ani umná manipulace s loutkami zvířátek kolísající tempo celku nezachránilo. K dobru představení je neexistující jazyková bariéra. Jen občas se absence slov proměnila v názorné pohybové explikace, což u dětského představení tolik nevadí a dospělý nad tím mávne rukou. Ale nejprve roztomilý úsměv akrobatky, nezřídka adresovaný přímo do publika, jakoby postupně chytal křeč. Vážnější polohy, jako například záblesk vzpomínky na maminku Mirandy mohli tvůrci rozvinout v situaci, která by více osvětlila příběh této ztroskotané dvojice. Nabízelo se, když dívka našla v otcově truhle maminčiny šaty a tvůrci navíc tento moment podpořili projekcí staré rodinné fotografie, aby Prospero udělal více, než jen zahodil šaty do moře.

Inscenace Prospero má potenciál rozvinout se ve vřelé, zábavné i kouzelné představení. Díky tomu, že tvůrci nejsou limitováni vyhraněnými disciplínami akrobatů, mohou skrze jevištní akce, a také možné zařazení více akrobatických prvků, důkladněji vystavět vztahy postav a důvtipněji popřemýšlet o interakci s diváky. Místo toho, aby opakovali stejná pohybová klišé.

Shakespearovo dílo je vlajkovou lodí, ne vždy se však flotila vypravená na základě jeho díla doplaví hned s premiérou do vytyčeného přístavu.

Hana Strejčková

 

Prospero

režie: Maksim Komaro

obsazení: Milla Lahtinen, Jiří Kohout

dramaturgie: Sverre Waage

hudba: Per Zanussi, Juuso Hannukainen

světelný design: Juho Rahijärvi

kostýmy: Kristina Nováková Záveská

premiéra: 7. 4. 2017, Jatka78

 

foto: Jatka78