Festival Prague Nonverbal se po prvním, trochu nenápadném, ročníku přehoupl do druhého, mnohem viditelnějšího a hlasitějšího. Zejména programovým propojením s dalšími scénami Prahy 7 nabyla akce zásadního rozměru. Ale festivalová historie se teprve začíná psát, navíc v období, kdy se mimo jiné v podobném žánrovém rozpětí koná Prague Fringe, či zahajuje Tanec Praha. Obhájit svou pozici ve městě, kde se festivaly dějí paralelně, přelévají se jeden do druhého, je z hlediska divácké návštěvnosti a s tím související programové nabídky, nelehké.
Ozvěnu festivalu zesílilo rozšíření programové nabídky s pomocí projektu Art District, který propojuje kulturní prostory Alfred ve dvoře, Jatka 78, Studio Hrdinů, Centrum současného umění DOX, Cross Club. Přitom jednotlivé scény zůstaly samy sebou, tj. věrny svému zaměření a standardní nabídce, zatímco La Fabrika, jako hlavní stan festivalu, vsadila na koncentrovanou, ale poměrně konzervativní, dramaturgii, bohatě doplněnou o zahraniční hosty. Hlavní náplní programu Prague Nonverbal v La Fabrice byla různorodost inscenačních počinů nebo výstupů ve stylu „nonverbal“, čili vše, co se nonverbalu týká, nebo může týkat, anebo z něj vychází, či jej doplňuje na téma podoby smíchu – odstíny humoru. K vidění bylo divadlo s maskami, klaunérie, pantomima, groteska, divadlo s loutkou a předměty, performance s hudbou a tancem, studentské práce, filmová projekce i odpočinkový program pro děti a rodiče. Jatka78 pak do rejstříku mimického festivalu dodala akrobacii, nový cirkus a souhlasně s Alfredem a dalšími prostory formy fyzického divadla a pohybovou alternativu se slovy.
La Fabrika se obvykle nepouští do experimentů, hraniční srozumitelnosti nebo kontroverze, totéž se pak nepředpokládá ani od festivalu.
Festivalová dramaturgie sice nabídla tituly, které nenarušily zaběhnutý divácký komfort, ale přesto se z hlediska české, zejména však zahraniční linie, podařilo představit svým způsobem specifická díla výrazných umělců nebo skupin, které naplňují představy mimického divadla, a zároveň se profilují osobitě. Tato vyvážená dramaturgická linka vyzněla jako vědomá podpora a osvěta o mimickém divadle, přičemž společnými prvky byly, vedle humoru a smíchu, také banalita, jednoduchost, vyhraněný styl.
Britský soubor Vamos theatre přivezl divadlo s maskami. Představení Finding Joy o rodinných vztazích mohlo pobavit i dojmout, ale srovnání s Familie Flöz (v březnu 2017 uvedla Jatka 78 Hotel Paradiso) nesnese. Příjemným překvapením, vybočujícím z řady, byla koncertní a vizuálně-taneční performance Martina Zbrožka a jeho hostů nazvaná Bach_330. Za objev ale považuji představení Perhaps, perhaps… Quízás. Velmi povedená hra a klaunérie mexické performerky Gabriely Munoz o nutkavé potřebě lásky, o čekání na Pana Pravého. A Belgičan Jos Houben konečně v Praze představil svou kultovní performanci Umění smíchu. Pro někoho vtipná přednáška, pro jiného neuvěřitelně precizní tvar až antropologicky zkoumající původ smíchu. A představení The Theatrical Body or What is Mime? potvrdilo, že festival Prague Nonverbal se profiluje jako profesionální osvětová platforma současných performativních trendů v oblasti nonverbálního (mimického) divadla, jenž v sobě zahrnuje co nejširší pojetí, které však charakterizuje jistá univerzalita, jejímž základem je oslovit co nejširší spektrum diváků.
Hana Strejčková
foto: Prague Nonverbal
