8m3 ukázalo, jak rozlišně lze chápat pojem nového cirkusu. Plakáty většinou lákají na okázalé artistické výstupy, avšak francouzští umělci z Atelier Lefeuvre & André přivezli na Letní Letnou zcela odlišné představení, jehož komornost byla vymezena již v samotném názvu. Ostatně právě takto široká škála, jakou pražský festival divákům přináší, je jeho hlavní devízou, která umožní vnímat žánr nového cirkusu komplexně.
8m3 je spojení dvou sólových vystoupení umělců ve stísněném prostoru o velikosti zhruba 8m3, kdy druhý právě vystupujícímu pouze sekunduje v podávání předmětů či technickém zajištění. Díky tomu bylo odpolední představení možné rozdělit na dvě samostatné části, což ocenili zejména rodiče dětských diváků.
Chez Moi Circus se zakládalo na sledování osamělého muže v malé místnosti. Didier André působí jako posmutnělý klaun, který si minimalistickými prostředky krátí čas při čekání na NI. Na ženu, která napsala: „Vracím se“. Na ženu a na žonglování s ní vzpomíná také v přesmyčce běžící v televizním záznamu. Televize mu je zde partnerem, se kterým nejen komunikuje, ale ve kterého se sám mění tím, že do obrazovky vstupuje jednotlivými částmi svého těla. Představení je vlastně jen sledem jednotlivých gagů využívajících různých předmětů v místnosti. Sentimentální zvuk harmoniky a francouzských šansonů doplňuje tradiční kouzelnické triky.
ONA ale nakonec stejně nepřijde, protože ve skutečnosti on sám je pisatelem dopisu zdánlivě obsahujícího naději na její návrat. Didier André nebyl sám jen na jevišti, ale je také sám, kdo se sebou komunikuje. Chez Moi Circus nepřináší žádné napětí či novátorství, ale jakési příjemné retro okénko do pomalu a ve smyčce plynoucího světa, tak, jako v úvodním obrazu na televizní obrazovce.
Zcela jiné tempo i herecké prostředky přineslo sólo Ni Omnibus. Zatímco Didier André pracoval s množstvím předmětů v zaplněné místnosti, Jean-Paul Lefeuvre si vystačil s několika bedýnkami od zeleniny, které se mu staly univerzální dekorací. I zde je v pozadí přítomna televize, která však představuje okénko v autobusu, skrze nějž nahlížíme ven. Projekce je časově umně propojená s děním na scéně (či spíše za ní) a Lefeuvre plynule přechází z role řidiče do role cestujícího. Jednotlivé gagy zde vychází z jeho domnělé nešikovnosti. Maličký prostor scény s vysokou postavou artisty vytváří sám o sobě vizuálně bizarní kontrast. Nešikovnost však Jean-Paul Lefeuvre s ubíhajícím časem proměňuje v nečekaných akrobatických výkonech s bedýnkami, na čínské tyči, provaze či žebříku utrženém ze „střechy“ autobusu.
Ačkoliv oba kusy spojovalo kromě stejného prostoru i zasazení do podobného času (dle rekvizit by bylo možné je zařadit do 60. let minulého století), Jean-Paul Lefeuvre rozjel show o poznání živější a dynamičtější než jeho kolega. Přes zcela odlišné pojetí si obě části zachovaly křehkou a okouzlující atmosféru vyrovnávání se s osamělostí jak v čase, tak i prostoru.
foto: Matthieu Hagene
Barbora Truksová
