Jak naložit s chybou, či jak na chybu neupozornit, aneb co je a není chyba? Malý sál multifunkčního prostoru Jatka 78 se stal místem hledání bezchybnosti, a zároveň místem jinotajného upozorňování na chyby. Byly zjevné, patrné, ale byly i takové, o kterých věděli asi jen sami protagonisté. Byla například blikající zářivka nebo neukotvený konec lana při vzdušné akrobacii chybou či záměrem? Byli šarmantní Francouz s krásnou češtinou nebo tanečník v růžové košili dokonalí? A opravdu hledá každý divák na hercích či představení nějakou chybu? Není to právě ona újma z dokonalosti, že nás divadlo baví, probouzí zájem, protože se „něco“ děje a jde-li o chybu, tak se „to“ děje pravděpodobně k její nápravě, i když nic z dění nemusí dávat okamžitý smysl?
Divák vešel do prostoru a tím rovnou do děje, na zkoušku dvou artistek na hrazdě. Postupně na scénu přicházeli dva tanečníci, buď připravovat scénu nebo ji uklidit, utáhnout lano, či se poradit s diváky o barvě a způsobu nošení košile. Zkouška chyby a pochybnosti dovoluje, „ostrá“ nikoliv. Když všichni v konzervativně vyhlížejících černobílých kostýmech nastoupili v řadě před diváka a rozsvítila se naplno světla, upřeli všichni pozornost na růžovou košili – asi se někde stala chyba. Když jedna artistka stoupala po laně tak, že druhá pod ní sjížděla až na zem, asi se opět někde stala chyba. Když jeden vstal, rozešel se a narazil do právě vstávajícího, asi se zase stala chyba. Když chtěl mladý muž, jenž o sobě prohlásil, že je dokonalý, něco říci, a přitom se proti své vůli pohupoval na laně, podařilo se mu, stejně jako v mnoha ostatních situacích, dosáhnout vtipné pointy.
Chyba metaforicky vynesla do výšek obě vzdušné akrobatky. Stéphanie N’Duhirahe se na hrazdě, ale zejména na laně představila se zajímavými a náročnějšími prvky a sestavami, které v žádné z posledních inscenací neprezentovala. Svěží závan zahraničních zkušeností výborně doplnila Eliška Kasprzyk, která sice působila ze všech nejméně nápadně, a přitom se ve vzduchu i po jevišti pohybovala „bezchybně“. Dva a dvě se však tak doplňovali, že kde se objevila chyba, tam přišla dokonalost. Strach z chyby totiž stvořil dvě po dokonalosti toužící postavy v pojetí Florenta Golfiera a Viktora Černického. Nezapomenutelnou scénou byl pokus o vzdušnou sestavu na kratším laně, jehož konec vrážel do hlav tří stojících herců pod ním. Absurdita? Kde se stala chyba? A stala se vůbec chyba?
Inscenace Chyba týmu režiséra Víta Nezvala se zařadila mezi počiny, které trefně charakterizují současné divadlo – formou i obsahem se pohybuje bezlimitně, mluví se takzvaně přirozeně (bez techniky jevištní řeči) a hlavně ne málo, občas až na hranici zbytečných slov zaplňujících prostorové prázdno. Na scéně je pak obhajitelné téměř vše a výsledkem je pocit, dojem, aktuální stav, spíše než dějová linka, silné téma vybízející k následnému rozboru, či ohromení artistickými výkony. Předností Chyby je výborné načasování akcí, prolínání herců, cirkusových disciplín s herectvím, stand-up comedy a tancem, a zejména pak jejich vzájemných pohledů, které jakoby odkazovaly k „chybě“, překvapení, či k myšlence: „Co to dělá?“. Čtveřice udržovala prostor v příjemném napětí a očekávání, i když se nic zvláštního ve své podstatě nedělo, ani nestalo. Performeři Eliška Kasprzyk, Stéphanie N’Duhirahe, Florent Golfier a Viktor Černický vládli lehkostí, nadhledem, humorem a nebáli se mírné trapnosti a chyb ústících do absurdních, diváky oceňovaných momentů. A nakonec, nebylo těch chyb málo?
Hodinové představení jako by se houpavým krokem přelévalo ze břehu na břeh. To, že se občas rozvodnilo, vylilo z koryta nebo dokonce pramínek utekl jinam, zde nevadilo – ba naopak, protože v oceánu možností jak chybovat, není možné udělat chybu.
Režie: Vít Neznal
Dramaturgie: Petr Erbes
Hrály: Eliška Kasprzyk (CZ), Stéphanie N’Duhirahe (CH), Florent Golfier (FR), Viktor Černický (SK)
Výprava: Petr Vítek
Hudba: Matouš Hejl
Světelný design: Michal Horáček
Produkce: di.vak z. s.
Psáno z reprízy dne 19. 9. 2017, Jatka 78
Foto: Vojtěch Brtnický
Hana Strejčková
