CIRKOPOLIS No. 2 – Po laně do pravěku

Sólová inscenace Miettes francouzského akrobata Rémi Lucheze vzdoruje poměřování kritérii převzatými z běžných, spíše divadelně zaměřených kritik. Působí totiž skoro výlučně na instinkty diváků a nenabízí příliš pohnutek k abstraktnějšímu přemýšlení. Nelze jí to ale vyčítat, protože i přesto se snaží komunikovat prostřednictvím jedinečného jevištního jazyka a rozhodně se tedy nejedná o produkci vypočítanou pouze na efekt.

Hrdinou je pračlověk, jemuž chybí důležité technické i logické nástroje, které usnadňují řešení praktických problémů lidem z moderní společnosti. Toho, kdo byl dopředu informován, že je Luchez provazochodcem, může zkraje večera překvapit, že si artista přináší všechno akrobatické náčiní na scénu sám, že je ho poskrovnu, a navíc nepůsobí stabilně: místo bytelných stojanů a širokého lana používá pouze čtyři opracované kmeny stromků a klubko drátu. Dojem, že postava provádí akrobacii v podmínkách, které jako by patřily do vzdáleného světa a do jiné doby, posiluje i konstantní výraz artistovy tváře. Hrdina je hluboce udivený, až zaskočený. Přes občasné nejisté úsměvy působí nesmírně vážně, jako někdo, kdo se dosud nenaučil nadhledu.

Luchezova akrobacie na tenkém drátu upevněném na vratké konstrukci z kmenů dokáže přimět lecjakého diváka, aby odlepil záda od opěradla a v pohlcení nejistými očekáváními obranně křížil paže a svíral ruce v pěst. Silné napětí na mé repríze ovšem nepramenilo, jak by se možná dalo očekávat, ze strachu o artistovo zdraví: vše se odehrávalo velmi nízko nad zemí a nepřišlo ani na žádná riskantně působící čísla. Výjimkou bylo pouze děsivé skřípání drátu o dřevo, které se ozvalo pokaždé, když se akrobat chystal zavěsit na konstrukci.

Krajní znepokojení vyvolávalo spíš vědomí, že při pohybech s tak rozkolísanou rovnováhou by skoro kdokoliv jiný dávno spadl. Luchez nechával vyniknout každé zachvění svého těla. Vzbuzoval tím neustávající, trochu trýznivé, leč velmi vzrušující pochybnosti o tom, že nejbližší pohyb proběhne podle plánu. Až vysilující účinky mohla mít neustálá duševní příprava na moment (jenž obvykle nenastal), kdy se přihodí jakási absolutně neočekávaná nehoda, která výstup zcela promění.

Miettes dokáže zprostředkovat intenzivní „výlet k pramenům“ pozapomenutých způsobů vnímání. Za tuto nevšední zkušenost bylo ovšem v mém případě třeba „zaplatit“ tolerancí některých momentů inscenace, které jsem považovala za méně vydařené, byť to tentokrát nejspíš do značné míry vyplývalo z mého osobního vkusu. Mým šálkem čaje často nebyl humor založený na „hračičkovské“ divnosti, jaká se až příliš často objevuje v novém cirkuse z francouzského prostředí (aktér si třeba zavěšoval esovité háčky na uši předtím, než se dočkaly praktického využití a nijak se nesnažil zakrýt fakt, že bylo jediným smyslem tohoto úkonu rozesmát publikum). Inscenaci se ale nedá upřít, že v ní měla podobná místa spíš marginální postavení.

Barbora Etlíková

foto: David Konečný

 

Publikováno: 14.2.2018