CIRKOPOLIS No. 3 – Tělo jako luk

Inscenace 3D francouzského artisty Jonathana Guicharda vnesla na festival Cirkopolis kouzelný minimalismus a pocit vzájemnosti a pospolitosti. Novocirkusová performance, v níž se snoubí tanec i divadlo, je pozoruhodnou hrou pružného těla s atypickým předmětem ve vyrovnaném partnerství se zvuky. Na jednu stranu byla prohnutá deska s železným lankem jako tětivou originálním cirkusovým nářadím, připomínající nadrozměrný luk, na druhou jedinečným hudebním nástrojem.

Akrobat Jonathan Guichard si vystačil s rozměrově malou, ozvučenou, scénou ve tvaru obdélníku. V jejím čele stál stůl ve tvaru oblouku pro mistra zvuku (Mikael Le Guillou). Oba účinkující, sladění i kostýmem, spolu na scénu přišli a společnou akcí také představení započali. Jejich vzájemné propojení jakoby bylo až hmatatelné po celou dobu. Okolo jeviště seděli diváci na třístupňových lavičkách, čímž vznikl sice uzavřený prostor, ale ve kterém všechno dění proudilo kolem dokola jako v klasické aréně. Tomuto pocitu napomáhalo nazvučení i pohyb akrobata, obě složky zcela vyplňovaly prostor a vytvářely slyšitelný pohyb, či naopak dynamický zvuk.

Výrazný scénografický prvek umožňoval variabilní použití. Guichard na předmět nahlížel z různých perspektiv, poctivě zkoumal jeho trojrozměrnost. Ohnutou desku přemisťoval do všech stran a možných poloh. Byl z ní kopec vhodný ke skluzu nebo pro přemet; otočil-li desku na hranu, umožňovala mu chůzi po provaze a hru s rovnováhou. Později jako houpačka nabízela překvapivé prvky, v nichž Guichard exceloval. V tu chvíli konstrukce připomínala loď, která se houpala ze strany na stranu, a diváci se báli, divili i obdivovali, s jakou flexibilitou se artista vlínal do luku, protáčel a vracel do stoje.

Podobně zevrubně oba účinkující přistupovali i ke zvuku. Představení zahájili nahraným a po sekvencích pouštěným konvenčním upozorněním o nevhodnosti pořizování fotografií a nahrávek, aby toto hlášení vzápětí vtipně negovali. Úsporný stylizovaný pohyb, jehož opěrnými body byl oční kontakt, vyvrcholil Jonathan Guichard vzájemným podáním ruky. Gesto pak poslal mezi diváky a opravdu jeden po druhém si tiskl ruku, dokud se stisk k němu nevrátil.

Propracovaná hudební dramaturgie se skládala ze tří částí. V první byli diváci svědky procesu, jakým způsobem zvuk vzniká, jaký je jeho zdroj. Guichard například vyklepal rytmus do svého těla a Le Guillou jej zachytil. Stejný princip zopakovali i s ťuknutím hřebíku o stůl, pitím vody, nebo se skluzem těla po desce, později s tlukotem srdce a dalšími zvuky. Ačkoliv se touto demonstrací původ hudebního podkresu stal zjevným, ze své magie neztratil nic. Během druhé kapitoly zvuk i pohyb spolupracovaly, anebo byly autonomní. Improvizace, při níž umělci zaznamenávali hlavové tóny vybraných diváků, doplňovala připravené nahrávky. Propojovala se autentičnost s playbackem. Postupně pak hudba získala nadvládu nad tělem, až se artista v jeden moment stal na chvíli její loutkou. Když se ozvalo zadunění, Guichard klesl k zemi, aby zase s hravými tóny vstal a rozvinul tanec ve stylu electric boogie.

Jonathan Guichard, Mikael Le Guillou a jejich tým stvořili křehký svět pro neotřelý nápad, do kterého pozvali diváky, aby dohromady prožili chvíle napětí, obdivu i překvapení.

Hana Strejčková

foto: David Konečný

 

Publikováno: 19.2.2018