Patrick Masset: „Cirkus nabízí mnoho materiálu k rozehrání příběhu“

Rozhovor s režisérem Patrickem Massetem z belgického Théâtre d’Un Jour vedla Veronika Štefanová.

Poté, co Brusel pomáhal v podpoře multižánrových uměleckých projektů a současného tance, přišel na řadu projekt Focus Circus, tedy rok zasvěcený novému cirkusu. Jeho cílem je propagovat Brusel, jakožto kulturní region s pomocí jednoho uměleckého artiklu. Belgie sice není tak výraznou cirkusovou velmocí, jako kupříkladu sousední Francie, ale cirkus zde má své pevné místo. Na zdejší École supérieure des arts du cirque je možné studovat tříletý bakalářský obor, jehož absolventy jsou profesionální artisté pocházející z celého světa. Ti po absolutoriu v Bruselu zůstávají a tvoří.

Důležitým článkem v rozvoji cirkusových umění v Bruselu a vůbec v Belgii je od roku 1995 cirkusové centrum Espace Catastrophe. Mezi hlavní aktivity této organizace patří podpora vzniku nových inscenací, kterým nejen že poskytuje prostor, ale také jim pomáhá s produkcí a propagací. Espace Catastrophe také vydává tištěný cirkusový magazín C!RQ en CAPITALE a je zázemím pro cirkusové dokumentační centrum. Espace Catastrophe letos už po patnácté v Bruselu pořádá festival UP.

Letos se na jeho 15. ročníku představilo 150 artistů ve 30 představeních, z nichž 10 je belgických premiér. Jednou z nich byla i novocirkusová inscenace nazvaná Strach – A Fear Song. Režisérem je Patrick Masset, zakladatel a umělecký vedoucí Théâtre d’Un Jour, pod jehož hlavičkou byla premiéra uvedena. Je to inscenace, ve které se mísí neklid i důvěra tří akrobatů – Airelle Caen, Guillauma Sendrona a Denise Dulona. Nápad na vytvoření představení, jehož hlavním tématem má být strach, v sobě režisér Patrick Masset nosil už dvacet let.

Proč jste vaši inscenaci pojmenovali Strach? Víte, že to slovo existuje i v českém jazyce?

Tak to jsem nevěděl. Chtěli jsme naši inscenaci pojmenovat cizím slovem, které by nám hezky znělo a které by znamenalo „strach“. Narazili jsme na polský výraz, který se nám zamlouval a ten už v titulu inscenace zůstal.

Jaká je historie inscenace Strach – A Fear Song?

To bylo ještě v době, kdy jsem působil v souboru Vent d’Autan, což byl soubor, který se specializoval na párovou akrobacii. Tehdy jsem požádal vedoucího souboru Rémyho Balaguého, aby mi ukázal základy párové akrobacie, která mě jako divadelníka tolik fascinovala. Chtěl jsem se to naučit. Strávili jsme tak spolu dva dny a já si to skutečně vyzkoušel. Pak mi trvalo dvacet let, než jsem pro realizaci inscenace založené na párové akrobacii našel ten správný tým. Tři akrobaté, kteří v inscenaci vystupují, jsou původně ze souboru XY, což je soubor s dlouholetou tradicí, která je založená na párové akrobacii a soudržnosti kolektivu. Zpěvačku jsme pro tento projekt hledali dlouho. Na konkurz jich přišlo padesát!

Když jste dali dohromady celý tým, jak dále jste v přípravné fázi na inscenaci postupovali?

Společně jsme pak otevřeně přistoupili – skrze diskuze i různé improvizace – k tématu strachu, který nás provází od dětství, už jen třeba v podobě nočních můr. Symbolika představení spočívá v tom, že tři akrobaté nosí a podpírají zpěvačku. Jsou tedy těly, prostřednictvím nichž tento hlas promlouvá. A tento hlas se nechává slyšet. Je hlasem, který nesouhlasí s křivdami a bezprávím. Jsme přesvědčeni o tom, že právě o tom bychom v současné době měli nahlas mluvit.

Co pro vás, jakožto pro člověka, který pochází z divadelního světa, znamená cirkus? 

Před čtyřiceti lety se někdo pokusil definovat, co je nový cirkus a co je starý cirkus. Já o takové definice nestojím. Mě jde především o to, udělat dobré představení. V představení můžou být zároveň tanečníci, artisté, herci i hudebníci a je jedno, jestli výsledné dílo bude cirkus nebo divadlo. Důležité je, aby to, co společně vytváříme, byla kvalitní podívaná hlavně pro diváky. Pokud už se rozhoduji pro výrazové prostředky, které uvádím v inscenaci do vzájemných vztahů, musím mít pocit, že tyto prostředky se vztahují k životu, který dnes žijeme. Proto dávám přednost cirkusovým disciplínám, které promlouvají pouze skrze tělo a nepotřebují žádné další pomůcky nebo nářadí. V případě artistické techniky párové akrobacie mám pocit, že nabízí spoustu materiálu pro rozehrání příběhu. Baví mě, když mohu s artisty hledat cestu, jak popřít fyzickou dokonalost a přitom skrze pohyb diváky zavést do jiného světa.

Sám už jste říkal, že vás na cirkusu fascinuje lidské tělo v pohybu. Jak tedy docílit toho, aby toto lidské tělo promlouvalo?

Jakýmkoliv běžně vysloveným slovem může člověk lhát. Zatímco tělo lhát nemůže a neumí. Nechci se tady rouhat a tvrdit, že slovo v divadle nemá váhu, to v žádném případě. Navíc jsem milovníkem Čechova, takže proti činohře vůbec nic nemám. Někdy je ale potřeba se od slov na chvíli odloučit a dát prostor obrazům, hudbě a jazyku těla. A všechny tyto výrazové prostředky my v Théâtre d’Un Jour vnášíme do hry, chceme, aby promlouvali o lidských hodnotách, které je zvláště v dnešní době potřeba bránit. Silné audiovizuální podněty mohou mnohdy člověka zasáhnout silněji než vyřčené slovo. Proto se častěji soustředím na multižánrové formy, kde hraje důležitou roli hudba a zpěv. Zpěv totiž dokáže vzbuzovat pestrou škálu emocí. A v kombinaci s pohybem těla může být takový scénický jazyk mnohem účinnější.

 

foto: Julie Calbete

 

Publikováno: 28.3.2018