Letní Letná No. I – Baro d’evel – Nekonečný dialog lidí a zvířat

Odkud jdeme a kam? Odvěká otázka člověka, který se na své cestě životem mnohdy ztrácí ve spleti vztahů i nečekaných událostí, groteskně bizarních i tragicky smutných. Na tomto základním životním principu vystavěl francouzský sobor Baro d’evel inscenaci Bestias, v níž se v labyrintu cirkusového šapitó potkávají a míjejí lidé i zvířata.

Na úvod nutno předeslat, že Bestias je inscenace, která k divákům nepromlouvá prvoplánovým divadelním nebo cirkusovým jazykem, nemá ani jednoduše čitelnou narativní linku. Motivy, které se v inscenaci opakují, jsou setkávání a míjení, a také bloudění. S těmito motivy přichází soubor hned v samém počátku představení, které začíná u vchodu do šapitó. Hlavní stan a k němu přistavěné foyer je uvnitř členěno plachtami pokreslenými různými obrazci, které připomínají nástěnné malby pravěkých jeskyní. Jsou na nich vyobrazeni lidé i zvířata.

Tímto cirkusovým labyrintem provází malé skupiny diváků vždy jeden artista nebo artistka. Tento trik funguje výtečně. Člověk velmi rychle ztratí přehled o tom, v jakém prostoru se zrovna nachází, přičemž na některých místech naráží na nečekaná překvapení, jako třeba stínové divadlo. Skrze bílou plachtu prosvítá stín kráčejícího koně za doprovodu klapání kopyt dopadajících na dřevěnou podlahu manéže. V takový moment se dostaví velmi rychle pocit okouzlení a očekávání dalších podobně laděných obrazů.

Představení Bestias v tomto ohledu nezklame. Lze ho vnímat jako pomalý a plynulý proud poetických výjevů, ve kterých je hlavní důraz kladen na probouzení pocitů a dojmů. K tomu devítičlenný tým artistů, včetně mistra zvuku, využívá jasně daný soubor výrazových prostředků, které se v drobných variacích v představení opakují.

Citlivě se pracuje zvláště se světlem. Středně velká a úplně prázdná manéž je permanentně spíše v příšeří, někdy doslova ve tmě. Podobně minimalistické jako světlo a výprava jsou i kostýmy. Nejsou zatěžkány žádnými dobovými ani místními symboly. Všichni jsou oblečeni do jednoduchých a barevně skromných kostýmů, sukní, kalhot a volných halen.

S obyvateli tohoto zvláštního světa uzavřeného pod plachtami šapitó se setkáváme v kruhu manéže. Dřevěné hrázdění kolem ní, jako by tvořilo hranici mezi reálným světem nás diváků a světem této skupinky lidí, kde spolu v harmonii žijí dospělí, děti i zvířata. Baro d’evel je jeden z mála souborů nového cirkusu, který ve svých inscenacích vystupuje se zvířaty. Poprvé se v nich objevila už v roce 2004. V inscenaci Bestias společně s artisty vystupují dva koně, tři papoušci a jedna vrána. Tato zvířata vstupují do představení postupně a vždy v interakci s některým z artistů nebo artistek.

Jedním z nejkrásnějších momentů představení je výstup Camille Decourtyeové, zakladatelky a umělecké vedoucí souboru, a jejího koně. Nejsme svědky žádné efektní koňské drezury, ale doslova přihlížíme intimnímu dialogu mezi člověkem a zvířetem. V bezpečném prostředí manéže jsou si rovnocennými partnery; člověk zde nemá působit jako krotitel nebo ten, kdo se nad zvíře povyšuje. Není možné s jistotou říci, kdo vede a kdo je v této situaci veden. V komorním osvětlení hraje mohutné zvířecí tělo, každý jeho sval, jeho dech, zatímco Camille Decourtyeová vkládá velkou energii do svého hlasového projevu; jako by k nám promlouvala nesrozumitelnými zaříkávadly a zároveň hluboce prožitým zpěvem (síla a intenzita jejího hlasu je ohromující). Její tajemná babylonština promění výstup v manéži ve strhující pohanský rituál.

Neméně originální interakci se zvířetem předvedl ve svém výstupu Blaï Mateu Trias. Absurdní groteska jakéhosi zmateného úředníčka, který přichází do manéže konečně objasnit, co se to před našimi zraky odehrává, vygraduje příletem černobílé vrány, která muži ukradne tužku a tím ho doslova odzbrojí. I přesto, že je nám jasné, že zvířata souboru Baro d’evel jsou trénovaná, nemáme při pohledu na tyto situace pocit, že by v danou chvíli měl člověk nad nimi svrchovanou kontrolu. Těmito drobnými etudami dokáže soubor Baro d’evel, že počínání člověka vše uchopit rozumem a slovy je marné. Slova jsou v Bestias nesrozumitelná a zbytečná. Podstatný je instinkt.

Zábavný je kontrast mezi soustředěným klidem všech zvířecích protagonistů a rozjívenou groteskní nadsázkou, se kterou se představují artisté. Ta vrcholu dosahuje ve výstupu Noëmie Bouissouové s papoušky. Další důkaz toho, že mnohdy nevíme, kdo si z koho utahuje. Nejdřív jako by ona diktovala trojici opeřenců, co mají dělat a kým a čím se mají řídit. Krásní popelavě zbarvení ptáci jsou ale tvrdohlaví a Noëmie Bouissouové nakonec nezbyde než se jim podřídit, doslova je následovat. Dokonce začne přebírat jejich pohyby a postupně se tak transformuje v jakéhosi ptáka v lidském těle. Bestias, to je nekonečný a v kruhu manéže se cyklící dialog mezi lidmi a zvířaty.

Abych ale byla spravedlivá, představení mělo i několik hluchých míst, které byly možná zapříčiněny tím, že některé pasáže jsou mluvené. Sice je nutno ocenit, že se všichni artisté naučili své party v češtině, ale možná právě ona jazyková nejistota a místy i nesrozumitelnost způsobovala vytržení z atmosféry, která mnohdy žádný doslov nepotřebovala.

Veronika Štefanová

 

koncepce a režie: Camille Decourtye and Blaï Mateu Trias

artisté: Noëmie Bouissou, Camille Decourtye, Claire Lamothe, Taïs Mateu Decourtye, Blaï Mateu Trias, Julian Sicard, Marti Soler Gimbernat and Piero Steiner

koně Bonito a Shengo

ptáci Gus, Zou, Farouche a Midinette

 

foto: Ian Grandjean

Publikováno: 21.8.2018