Česko-švýcarský soubor Compagnie des Pieds Perchés si pro svou novou inscenaci vybral aktuální, všudypřítomné, i když na české novocirkusové scéně ne zcela obvykle zpracovávané téma. Řeč je o sociálních sítích. Akrobatky se od prvních chvílí zamotávají do kabelů, nemohou se odtrhnout od svých telefonů, pořizují fotky všeho a všech. Ostatně, k neustálému focení a okamžitému sdílení na sociálních sítích jsou na začátku představení vyzváni i diváci. V publiku to vzbuzovalo smích, možná i rozpačitý. Ale našli se i „stateční“ jedinci, kteří doporučení uposlechli a dokumentovali vše.
V první části představení se pracuje primárně s mobilním telefonem. Dvojice artistek vybavených selfie tyčí vyfotí během krátké chvíle desítky fotek sebe samotných i s diváky. Ale jako by to bylo stále málo. Hledání zajímavějšího obsahu pro fotografii je přivedlo až na vertikální akrobatická lana. Akrobacii v tomto případě zcela záměrně podřídily jen vizuální působivosti. Kvůli pořízení zajímavějšího snímku se akrobatka bez váhání pověsila doslova vzhůru nohama. Když byl snímek pořízen, šup s ním na sociální sítě. Tím vznikají velmi zajímavé momenty, které artistkám ani divákům nejsou zcela neznámé. Potřeba pořizovat snímky mnohdy ani v divadle neustává. Zde se, lehce parodicky, nastavuje všemu a všem zrcadlo.
Další scéna je opakovaně přerušována kvůli neovladatelné potřebě jedné z artistek zkontrolovat telefon, za hlasitého klapotu odepsat na zprávy, zkontrolovat dění na síti a tak podobně. Telefon, který do této chvíle v představení představoval skvělý zdroj zábavy a možností, mění se během okamžiku na věrohodně zahraný pocit trapnosti, desocializace, či znemožnění reálné komunikace. Trapnost je vygradována a končí nutným rozdupáním telefonu. Scéna pokračuje v lyričtějším duchu na vertikálních lanech, přes která je natažena síť. Do sítě, která může symbolicky odkazovat k sociálním sítím, se obě performerky zamotávají a tím je znemožněna reálná fyzická interakce mezi nimi. Ta přichází až po společném odstranění sítě, po které následuje párová akrobacie na lanech, která končí působivým balancem na prověšeném laně.
V druhé části představení se dostáváme do minulosti, do jakéhosi kabaretu, kde rytmus určuje klapot psacího stroje a stepařských bot. Rozehrávají se zábavné a zároveň nostalgické scénky završené hrou na televizní pořad „Hádej, co to je“, do kterého jsou vybráni dobrovolníci. Shodou okolností to byly nejmladší divačky v sále, zhruba osmileté. Hra se stávala zajímavější, předměty ukazované v soutěži nemohly dívky (téměř s jistotou) vidět jinde než v muzeu. Což také korespondovalo s jejich následnými odpověďmi.
První a druhá část představení jsou propojeny přes téma technologie, díky níž se každodenní život velmi proměnil. Compagnie des Pieds Perchés nemoralizuje, ale vybírá si (hlavně v první části inscenace) zcela všední, každodenní momenty, ve kterých se kdekdo najde, a ty poté artistky vygradují ad absurdum.
Inscenace je určená primárně k pouličnímu hraní a vnitřní prostor KD Mlejn mu pravděpodobně v některých momentech ubral na síle. Inscenaci jsem ve venkovní verzi neměla možnost navštívit, ale scény, ve kterých se performerky pouštějí do interakce s diváky, obvykle fungují bezprostředněji ve volném prostoru. I přes tento fakt se v KD Mlejn odehrálo velmi vkusné, zábavné a inteligentní představení, které má co říci.
Kateřina Korychová
