Značka superhrdiny: ADHD

Multifunkční prostor Jatka 78 zažil výbuch energie. Na domovskou scénu progresivního souboru Cirk La Putyka vstoupilo nejnovější dílo ADHD. Režisér Rosťa Novák ml. se i na základě vlastní zkušenosti ponořil do světa specifické hyperkinetické poruchy – Attention Deficit Hyperactivity Disorder. Tvůrčí tým se silným mezinárodním zastoupením vytvořil divácky atraktivní a velice pochopitelnou inscenaci, která na diagnózu nahlíží především jako na přednost.

Cirkusové představení začalo výpověďmi. U mikrofonu se střídali anglicky mluvící akrobaté. Při výměně osob zněly z reproduktoru české fráze, zatímco divák očima přejížděl po scéně, v jejímž středu stála vyvýšená točna a vzadu černá lehce pokreslená zeď připravená pro další kresby a nápisy. Pohyblivý reflektor navozoval světlem, které co chvíli vysvěcovalo kruh jinde, motiv těkání. Utkvěla mi v paměti věta: „Born to be wild“, neboť v navazující scéně se objevil tanečník napodobující běh čtyřnohého savce, jejž doplňoval triky break dance. A kruhová plošina, nejvýraznější scénografický prvek inscenace, se s ním točila. Bylo to přiléhavé přirovnávání ADHD ke kolotoči, zmatku v hlavě i v duši.

Způsobuje tato porucha extrémní výkyvy nálad, výbuchy a propady, nutkání vše stihnout a náhlé vyčerpání? Co všechno se skrývá pod touto zkratkou a co chceme za ni schovat? Inscenace komunikuje společensky aktuální a závažné téma jako výjimečnost, s níž se dá žít a může být přínosem, i když to není jednoduché pro nikoho.

Skupinové výstupy střídala sóla, jakoby mezi bláznivě chaotický svět vstupovaly konkrétní příběhy a kdy pocitově dlouhé taneční choreografie ustupovaly cirkusovým disciplínám. Například hravý přístup k dyslexii, jako jednomu z mnoha projevů ADHD, vnesl žonglér (Risto Sakari Männistö) s písmeny. Scéna s příměsí klaunského nadhledu byla funkční metaforou i přehlídkou umění manipulace. Všudypřítomný risk ještě více podtrhla artistka (Mireia Piňol Martínez) na kolečkových bruslích, která po krasobruslařské jízdě do kruhu začala přejíždět ze strany na stranu a brzdila na poslední chvíli těsně před hranou zvednuté arény. V osmičlenném týmu byly pouze dvě ženy, zato s mnoha talenty a možnostmi. Sandra Pericou-Habaillou mne překvapila svým zpěvem, do kterého však zasáhl herec, když vykřikl: „Fuck you“, a její nádherný hlas utnul. ADHD v sobě čítá impulzivnost, ztrátu pojmu o čase, netrpělivost, potíže s pozorností, potřebu mluvit, nutnost vyčerpat se až na dřeň, a zároveň vyžaduje respekt, něhu a prostor k vybití energie. Dále výstup na čínské tyči poukázal na poruchy usínání a spánku u dětí s ADHD, na nutnost být dítěti nablízku a byla to pro mne nejemotivnější část představení. S pomocí cyr wheel se objevila touha zdolat překážku, uspět za každou cenu. I když se ze stabilní plošiny podepřené kovovými vzpěrami na kolečkách stala nakloněná rovina, artista dokázal sobě i ostatním, že je schopen neslevit z kvality výkonu.

Postupná gradace individuálních scén skvěle připravila pole pro hair hanging disciplínu. Artista zavěšen na úvazu svých vlasů s podporou jemné světelné kompozice a hudby jakoby létal snovou krajinou, stoupal do fantazijních světů. Jeho virtuózní piruety popíraly gravitaci, působil lehce a vznešeně, ačkoliv kostým připomínal bílou svěrací kazajku, anebo nedbale natažené spodní oblečení.

V zásadě neodmyslitelná byla hudební linka Jana Balcara, který vedle sebe postavil širokou škálu stylů, včetně metalové vsuvky, nebo již zmíněného zpěvu naživo. Určovala tempo a držela napětí i tam, kde skomírala dramaturgie a byla cítit natahovaná délka představení. Na pohled bezbřehé rozpětí neprospělo ani v rovině kostýmů. Jako zajímavý jsem například vnímala princip ustřižených kalhot, kdy nohavice spadené ke kotníkům fungovaly coby návleky, zatímco rozevláté svetry – mikiny s mnoha otvory mi znesnadňovaly přehled mezi akrobaty.

Z inscenace ADHD na mne dýchla touha otevřít téma poruchy skrze niterné pochody autora, skrze promluvy herců a nahrávek, potřeba obhájit se, že tato diagnóza není vadou charakteru, ale darem pro překonání průměrnosti. K těmto domněnkám vedou mnohé odkazy k hrdinským činům, třeba piktogramy ve tvaru korunky v projekční ploše titulků, koruna coby součást scénografie, či akcentovaná gesta legendárního Supermana. Tým působil sehraně, koncentrovaně a bylo cítit veliké odhodlání. Při repríze, kterou jsem navštívila, došlo těsně před závěrečnou tmou k pochybení a poslední obraz by byl nedotažen, pokud by se celý tým bezeslovně znovu nepokusil o nápravu.

Počátku představení dominovala ukotvená aréna. Na závěr ale stálo osm hrdinů na plošině bez stabilizačních tyčí. Byli v rovnováze, důvěřovali si, navzájem vyvažovali křehkost chvíle.

ADHD je tanečním představením s prvky nového cirkusu a verbální složkou, zároveň taneční a novocirkusovou podívanou s činoherními vstupy, ale také taneční a cirkusovou show se stand up výstupy, anebo je také sledem cirkusových čísel zařazených mezi taneční choreografie, tematizovanou přehlídkou studentů novocirkusových oborů apod. I navzdory delší stopáži a kolísavé dramaturgii je jisté, že ADHD má rozhodně šanci obstát mezi multižánrovými zahraničními produkcemi, protože má nápad, náboj a velice aktuální téma.

Hana Strejčková

Námět a režie: Rostislav Novák ml.

Hrají: Risto Sakari Männistö, Carlos Landaeta Meneses, Emile Pineault, Mireia Piňol Martínez, Vincent Bruyninckx, Jonas Garrido Verwerft, Mauricio Rafael Cugat, Sandra Pericou-Habaillou

Světelný design: Ondřej Kyncl

Premiéra 21. října 2018.

Psáno z reprízy 29. 10. 2018.

 

foto: Jakub Jelen

Publikováno: 5.11.2018