Eliška Brtnická: „Vyfotit pohyb a přitom ho nezastavit“

Nová inscenace artistky Elišky Brtnické Opticon vychází z touhy vyfotit pohyb a přitom ho nezastavit. Akrobaticko-pohybová performance bude poprvé uvedena 15. prosince 2018 ve vyvolávací lázni Bazénu karlínských Kasáren. O asymetrii pohybu a o dvojrozměrnosti existenci těla jsem se ještě před premiérou bavila s Eliškou Brtnickou.

Tvá zatím poslední celovečerní inscenace Enola se zakládala na rozsáhlém výzkumu pohybu na visuté hrazdě, který si zároveň propojila s úvahou o možnostech a limitech cirkusové dramaturgie. Přistoupila si podobně i k novému scénickému projektu Opticon?

Ano, v podstatě jsem navázala na některé pohybové principy z Enoly a snažila se je posunout dál. Je to tedy pokračování původního výzkumu, který mi stále nabízí hodně možností. V Opticonu pracuji hlavně s dispozicemi vlastního těla a také se posunuji dál od klasických akrobatických prvků na hrazdě a zejména dál od symetrického pohybu. Asymetrie hraje důležitou roli v dramaturgické složce inscenace. Sleduje trojrozměrný prostor, perspektivu a úhel pohledu.

Co symbolizuje název Opticon?

Opticon symbolizuje optiku, kterou se na věci díváme. Nese v sobě technické parametry fotografie, ale přeneseně také názor, který si vytváříme na základě svého pohledu na věc; jaký úhel pohledu a jaký výřez reality si vybíráme. Podle toho pak přistupujeme k životu. V případě mého bratra jde o velmi specifický přístup k práci fotografa.

První uvedení této inscenace bude v bazénu kasáren Karlín. Proč padla volba právě na toto místo?

V poslední době mě baví pracovat v netradičních prostorech. Inspiruje mě to k pohybu a lépe se mi sdílí takový prostor s diváky. Dokonce mi začalo připadat trochu absurdní hrát divadlo v divadle. V bazénu mě zaujalo hlavně to, že tam hrazda může viset „do hloubky“ místo „do výšky“, což opět souvisí se zmiňovaným úhlem pohledu. Navíc jsme projekt připravovali pro světlý prostor galerijního typu, čímž bazén je.

Jak ovlivňuje site-specific výslednou formu tvé inscenace?

Hodně, protože se tím nechávám ovlivňovat záměrně. Vlastnosti takového prostoru je, myslím, nutné přijmout a nebojovat s nimi. Například hloubka bazénu je dost malá, takže výška zavěšení hrazdy je extrémně malá a to výrazně ovlivňuje choreografii. Musela jsem si nechat vyrobit hrazdy s krátkými lany. Nakonec jsem použila hodně tenká a zdvojená lana. Chová se to úplně jinak. Na jedné straně to omezuje a na druhé nabízí něco nového. Bazén je kromě toho celkem úzký, což další omezení. Nebo se naopak nabízí použít jeho stěny při pohybu na hrazdě. Já se na takové věci ráda adaptuju. Přestože premiérový tvar bude vypadat nepřenositelně, už se těším, až představení přeneseme jinam. Jsem zvědavá, co nového mi to následně ukáže.

Jakou úlohu má v kontextu tvůrčího procesu tvůj bratr, fotograf Vojtěch Brtnický?

Tento projekt začal tak, že já jsem měla rozpracovaný pohybový materiál a Vojta přišel s tím, že by chtěl udělat výstavu trochu jinak. Mluvil o nějakých nápadech a já jsem měla v tu chvíli dojem, že mluví o tom mém rozdělaném materiálu. A tak to začalo. Celá inscenace je vlastně malý dokument o něm, o jeho přístupu k práci a je zároveň výstavou. Pro něj (a ve fotografii vůbec) je důležité světlo, takže v prvních fázích jsme si hráli se světlem (vedle fotografie pracuje částečně i jako divadelní technik). Vysvětloval mi, jak fotografie vůbec funguje, jak vypadá klasický proces vyvolávání fotek a všechny ty technické věci okolo. Vzhledem k tomu, že fotí hlavně současné pohybové divadlo, tak má leccos nakoukáno a často přišel s nějakou obrazovou představou. Zároveň jsme se zabývali tím, co chce v pohybu zachytit a jak se ten pohyb snaží předvídat. Pro mě jako pro někoho, kdo bývá na scéně, je takový pohled hodně zajímavý.

Veronika Štefanová a Eliška Brtnická

foto: Vojtěch Brtnický

Publikováno: 15.12.2018