Bazén v areálu karlínských Kasáren již dlouho neslouží svému účelu, zato poskytuje inspirativní prostor, jenž dokáže povznést nosné téma. Site-specific performance Opticon vzdušné akrobatky Elišky Brtnické se zanořila do esence tvůrčího procesu, jehož tématem bylo zachycení okamžiku. Inscenaci zásadně charakterizovaly scénografické odkazy na činnost fotografa a vztah umělkyně k samotnému focení. Divák, přizvaný na okraj či schody vypuštěného bazénu, sledoval abstraktní pohybový příběh, jenž se odehrával na dně, po stěnách i u stropu bývalé plovárny. Silně akcentovaná vizualita a fyzická náročnost sdělení vyzdvihuje Opticon mezi zážitky uplynulé sezóny.
Hrací plocha z podstaty své původní funkce čítala nerovnost terénu, vykachlíkované stěny, zábradlí a stropní traverzy. Od stropu vedly tři páry různě dlouhých lan kotvících hrazdy. Artistka se pohybovala po celém divákově zorném poli, ale také jakoby se ztrácela v tlumeném rudém nasvícení, evokujícím fotografovu komoru. Světelná kompozice se rozvíjela na škále od komorního pološera po plně rozsvícený prostor (light design: Prokop Vondruška, Vojtěch Brtnický). S převládajícími odstíny bílé barvy na kachličkách a podlaze kontrastovaly vyvolávací kádinky naplněné tekutinou. Protagonistka například využívala pohyb hladiny, střídmě osvětlené jen baterkou, k poetickým stínohrám. Odraz částí jejího těla na bílou projekční plochu se chvěl podobně, jako když se fotograf nůžkami noří do vyvolávací chemikálie.
Křehká Eliška Brtnická svůj projev zatížila hutnou vnitřní silou, jakoby v sobě měla neutuchající potřebu nazírat na pohybový prvek, či věc, nebo prostor ze všech úhlů včetně častých pozic vzhůru nohama. Shodně s Enolou, jejím předchozím sólem, v němž nahlížela na trauma Hiroshimy, zařadila choreografické pasáže, ve kterých své tělo skládala, až deformovala do neobvyklých a krkolomných pozic – končetiny pozbývaly svou funkci a stávaly se přítěžky či výčnělky těla. Napětí přirozeně vytvářelo očekávání, kdy nastane moment zastavení pro zvěčnění chvíle, kdy nastane dynamický zlom v tekutosti bytí, nebo až se rozzvoní některá z kuchyňských minutek, umístěných u kádinek.
Tikající budíky mi připomínaly nutnost přesného dodržování času u vyvolávání fotografií. Zde tikotem zasahovaly do reprodukovaného slova a potemnělého hudebního podkresu (sound design: Stanislav Abrahám). Opticon jakoby dekonstruoval okamžik hodný zachycení. Artistka se proto umisťovala do různých výšek, vzdáleností, pozic tak, aby se každý z výstupů odehrával v odlišném plynutí času.
U Elišky Brtnické je pozoruhodná její autentická přítomnost na jevišti, vědomá práce s vlastním tělem jako tvárným materiálem, který dokáže ve vztahu k prostoru a tématu měnit svůj charakter. V Opticonu připomínala například chladnoucí lávu, která jakoby stékala po okrajích bazénu, ale také keramickou hlínu, jež usychala na vzduchu. Nebo vodní vír, z jediného bodu roztáčející spirálu, která rezonovala do všech stran.
Fantazie a flexibilita akrobatky se na hrazdách úročily v zajímavě se vyvíjejících sestavách, které byly navíc funkčně seskládané do struktury představení. A zatímco inscenace Enola silně využívá černou a odvíjí se jako meditace o lidské tragédii, Opticon si hoví v bílé a snaží se neutopit vlastní já v představách toho, jenž fotí. Eliška Brtnická se postavila před výzvu nahlédnout do alchymie fotografického procesu svého bratra Vojtěcha, zviditelnit svět před a za objektivem, podívat se na pomíjivost tanečního – fyzického živého umění a na zastavený čas otisknutý do fotografie, aniž by musela upozadit sama sebe.
Po skončení představení Opticon mohli diváci sestoupit do bazénu a prohlédnout si fotografie zachycující tanec a fyzické divadlo. Netradiční vernisáž zároveň otevřela dialog s autory a sdílení mezi diváky.
Hana Strejčková
foto: David Konečný
